12.den  středa 31.7.


PODYJÍM A VINOHRADY


           

6.06     budíček, píši deník. Noc, ač měla předpoklady být jednou z komfortních, nestála za mnoho. Hustý pouliční provoz a křivápodlaha“ s množství spadaných jablek mohou za to, že celou noc „ujíždím“ dolů ke vchodu a nezvykle často se budím.


            Spát ve stanu ve městě se zvláště teď ráno opravdu nedá!


            6.23     budím Jirku, chceme dnes vyrazit dříve a být v 7.30 před večerkou na snídani. Opravdu, v 7.29 opíráme kola o prodejnu. Fakt jme dobří. Jsme jedničky! A to jsme si ještě dopřávali luxus ranní sprchy. Na plastové lavičce u plastového stolu si dopřáváme krabicové mléko, rohlíky s ramou, pařížským salátem a paštikou. Dorážíme se koláčky.


8.15     zatímco já jedu do serpentiny fotit zámek, Jirka mění „lokál“, neboť má chuť na kávičku a ranní cigaretku. Obojího se mu dostává vrchovatě, v případě nikotinu bohužel!


8.30     odjíždíme k přehradě, je teplo 18°C, ale zataženo, pařno – vysoká vlhkost...


4 km    8.50     vodní nádrž Vranov: přejíždíme po 60m vysoké a 292m dlouhé hrázi, první betonové v tehdejší Československé republice postavené v letech 1930-33, jedeme prozkoumat novou dominantu této 30 km dlouhé nádrže: visutý most nad zátokou, který zpřístupňuje privátní zónu. Necháváme se zvěčnit službou u vchodu a měníme kurz, jedeme kolem zátoky po trase č.48


7 km    začíná dost tvrdé stoupání k Lesné


11 km  9.30     LESNÁ u Znojma: navštěvujeme soukromé muzeum motocyklů, restauraci a kemp – vše v jednom oficiálně zvané Podyjské cykloturistické centrum (www.veteransalon.cz). Za vstupné 2 x 40,-Kč je toho tady opravdu dost k vidění.Vše je perfektně upravené, čisté, logicky uspořádané. Omlouvám se tímto majitelům: neuposlechl jsem zákazů a v příhodném okamžiku nasedl na veterán značky NSU a Jirka vše zdokumentoval. Určitě je to krásné, když si jen tak sedíte, přidáváte plyn a pod vámi burácí důmyslně zkonstruované motory plné archivních koní. My však dáváme přednost těm našim současným „ořům“ co se jmenují Author a Superior a věříme v sílu lidskou, v sílu našich svalů a naší vůle!


           10.20   odjíždíme na kraj vesnice, kde je další zajímavost Lesné: větrný mlýn (nemele, je přeměněn na restauraci). Volá Jitka, upozorňuje nás, že v průběhu dne mají být bouřky. Proto definitivně zaháníme myšlenky na zajížďku do Znojma. Po cyklotrase č.5007 přes Horní Břečkov a Lukov se dostáváme do Podmolí (20 km, 10.55), v lese najíždíme opět na trasu č.48.


24 km  11.15   „Železné schody“: otevírá se nám úchvatný výhled do kaňonu Opuštěného meandru Dyje. Nejdříve ho museli opustit místní obyvatelé, když  se stal součástí pohraničního pásma, aby ho v době polistopadové předala armáda právě včas vyhlášenému Národnímu parku Podyjí. Stopy „železné opony“ tak už pozná jen opravdový znalec a místní pamětník. My jsme našli jako připomínku doby minulé jen do skalisek zabetonované patky autogenem uřezaných zmizelých železných schodů, po kterých sestupovali dolů k Dyji pohraničníci...


            11.40 – 11.50  o pár stovek metrů dál, na skalním ostrohu (322m) ze tří stran prudce spadajícím dolů k Dyji, sedíme a jen koukáme v němém úžasu... Naše fotoaparáty jsou chaboučké, nedokonalé přístroje, které nemohou zachytit v celé šíři to velkolepé dílo sil, které jsme si zvykli prostě označovat příroda. Spolu s ještěrkami se vyhříváme na sluníčku a svačíme tatranky. Kousíček od nás, pod námi, musí být Šobes!


25 km  11.50 – 12.10 ŠOBES: na informačním panelu se dovídáme opravdu zajímavé údaje. Lokalita byla osídlena ve starší době kamenné asi před 30 tisíci lety. V mladší době kamenné pak bylo obydleno celé údolí Dyje o čemž svědčí množství nálezů. Již ve středověku se zde pěstovala kvalitní vinná réva, která odtud putovala na císařský dvůr a do vídeňských restaurací. Dnes vinici Šobes, která má podle vinařů nejkrásnější a nejkvalitnější polohu v celé ČR, vlastní akciová společnost ZNOVÍN Znojmo se sídlem v Šatově. Písčitohlinité zvětraliny na žulách Dyjského masívu se podílejí na zvláštním mikroklimatu ovlivněném meandrem řeky Dyje. Ideální orientace svahu na jih a střídíní letních teplých dnů se studenými nocemi dávají této vinici jedinečné vlastnosti. Na 11 ha se zde pěstují odrůdy ryzlink rýnský, ryzlink vlašský, burgundské šedé a burgundské bílé. Jedinečnost zdejších vín dokládá fakt, že ryzlink rýnský – pozdní sběr, ročník 1997, byl zařazen v roce 1999 na výstavě v Paříži mezi 1000 nejlepších vín světa. V Šatově je „sedmička“ tohoto vína vín k mání za 1.490,-Kč...


            A tak není divu, že sedíme na vinici a „znalecky“ koštujeme decánek právě této odrůdy ( za 22,- Kč). V rámci turistického programu Znovínu si nejen my můžeme vinici prohlédnout a ochutnat víno ze zdejších hroznů. Mezitím se seznamujeme s dvěmi manželskými dvojicemi cykloturistů, kteří druhý týden tráví dovolenou putováním po cyklotrase z Prahy do Vídně. „Asi se do Vídně nedostaneme, s těmi zastávkami a degustacemi na vinicích to nemůžeme do soboty stihnout. Ale co, tady je krásně a je nám tu dobře“ vysvětlují a jejich rozzářené oči a humorné průpovídky to jen podtrhují. Navzájem se společně fotíme a přejeme si šťastnou cestu.


            12.10   scházíme jako první po kameny „vysázené“ cestě k Dyji, jet se nedá. Přejíždíme po visutém lanovém mostku s deklarovanou nosností 3 cyklisti. Pro nás s bagáží jsou 2 cyklisti tak akorát. Úžasné, krásně to houpe, připadáme si chvilku jako bychom jeli po palubě námořní lodi. Připomínáme si jeden z dílů českou televizí nedávno vysílaného seriálu Na toulavém kole s Martinem Dejdarem. To jsme ještě netušili...! A už na nejlehčí převody stoupáme asi 1 km vzhůru k Hnanicím. Na rozdíl od Krušných hor či Českého lesa velmi často potkáváme výletníky na kolech a tak co chvíli zdravíme „ahóóój“. Podle odpovědí a značek kol se nejedná vždy jen o našince! Tady se pocitu samoty rozhodně bát nemusíme.


31 km  12.30   ŠATOV (Ø 14,8 km/h, t: 2.04, max.49 km/h, celkem 1281 km): mají tu místo kostek stejné pálené kameninové „cihličky“ jako ve Vranově nad Dyjí. Mají tu také „sklepničku“ s vinnými sklepy a v ní vinárnu Moravského sklípku. Bylo by hříchem nezajít dovnitř a neokusit. Nejdříve konzumujeme tradičně polévku (já česnečku, Jirka zelnou) a pak si necháváme donést 2 x 2 dcl veltlína zeleného. Lahodí a proto si dáváme ještě jednu „dvojku“ a necháváme se zdokumentovat od servírky. jak si připíjíme na zdar další cesty před vitrínou s mnoha dalšími supermoky. (Musím to takto popisovat, protože fotografka měla těžkou ruku).


Venku je polední žár, účinky kvalitního vína jsou citelné. Dát si ještě jednou, potřebovali bychom nejspíš k našim bicyklům přídavná kolečka. Správně se říká „v nejlepším přestat“. Jsme rádi, že se nám podařilo „pít s mírou“.  Sklepničkou zajíždíme za vesnickou památkovou zónu k nejznámějšímu tzv. Malovanému sklepu, jehož prostory údajně zdobí půvabné naivní kresby jednorukého lidového umělce. O tom se na vlastní oči přesvědčit nemůžeme, protože nejsme telefonicky objednáni a strýcu má čas až od pěti hodin. Tudíž zkoumáme sklep jen z vnějšku.


13.25   odjíždíme po č.48 mezi vinicemi dále na východ


39 km  14.14   Chvalovice: opět s veletrhem, protože kousek odtud je hraniční přechod Hatě. Dyjákovičky: najíždíme na trasu č.5007 a od Vinného vrchu (294m) až hodně za Kočičí vrch (246m) si to valíme poplachovkou po nejdelším přímém úseku (přibližně 7 km). Jaroslavice s proslulým zámkem necháváme bez povšimnutí po levé ruce a pokračujeme v přímém směru dál po neznačené poplachovce. Nechce se nám zrovna  zatáčet do vnitrozemí! Riskujeme, že pokud nebude v pořádku most přes Dyji, budeme se muset několik kilometrů vracet. A tak jedeme mezi pravoúhle členěnými poli, stále více sevřeni z pravé strany státní hranicí a ze strany levé Mlýnskou strouhou. Zde musím pochválit náš atlas od SHOCARTu, i zde je perfektní a vyznačené polní cesty i mosty „sedí“. Bez problémů se dostáváme na levý břeh Dyje. Ani zde se obraz okolo nás nemění.Mírně zvlněná krajina zalitá od jihozápadu slunečními paprsky, střídají se fádní dvou až čtyř kilometrové přímé úseky cyklotrasy č.48 se slušným asfaltem, vlevo kukuřice, vpravo slunečnice, nebo pro změnu naopak. Za pole melounů jsme vděční, vinohradů postupně ubývá! Je vedro, dostavuje se únava a spánek. Postupně sundávám vše co mám na sobě (až na kalhoty, pochopitelně). Už se těšíme do Hevlína, tam si uděláme pauzu, už aby to bylo, všechna voda už je vypitá, jazyk se lepí na patro, točíme těžké převody...


66 km  15.55   HEVLÍN / LAA an der Thaya (Ø 16,9 km/h, t: 3.55 hod): naše první kroky míří do restaurace. Mají jen znojemské pivo Hostan! Moc se nám to nelíbí, ale vybírat si nemůžeme. Žízeň je příliš velká. Místní se zase diví, proč vyžadujeme pěnivý mok renomovanější značky, když všem tady to jejich chutná a chválí si ho. Ani se nemůžeme, my vybíraví, divit, že jsme korpulentní hostinskou vykázáni z výčepu do sálu. Místa v lokále jsou vyhrazena pro zdejší. „To víte, za chvíli přijdou ženský z pole!“ Nemáme sílu ani chuť té neznalé ženštině vysvětlovat, že my jsme sem, dorazili také z pole, pěkně velkého, moravského. Abychom si hostinskou udobřili, objednáváme si utopence a nešetříme chválou. Naproti v diskontu děláme velký nákup, doplňujeme hlavně tekutiny.


            17.15   po č.4 vyrážíme na Nový Přerov. Připadám si jako v Holandsku, krajina rovná jak stůl, cesty a zavlažovací kanály se pravoúhle protínají, jako kdybys je narýsoval! Jsme z toho vedra trochu „gumoví“, dáváme si zde krátký odpočinek. Začíná se však mračit, od Rakouska, tj. zprava stále více fouká. Že by avizované bouřky? Rychle do sedel. Pokračujeme po č.41 na Mikulov. Po pravdě řečeno, už ho řadu kilometrů netrpělivě vyhlížíme. Už abychom tam byli. A za sucha! Bohužel, cesta vedoucí kolem železničního náspu je ve stále horším stavu: objíždíme velké louže přes celou šířku cesty (muselo tu dost pršet), šotolinu střídá na trvalo kombinace betonových panelů (o nestejné výši) a nejhrubšího štěrku. A počasí je každým okamžikem horší, blýská se a vzápětí hřmí, vzduch je vlhký a v Rakousku (vpravo za námi) už lije! Snažíme se bouřce ujet. Kdybychom mohli z mapy vyčíst ten příšerný stav vyznačené cyklotrasy vhodné tak pro celoodpružené horské speciály, střihli bychom to po silnici přes Březí po druhé straně železniční tratě. Kola trpí a my též. A ušetřil bych si tak každopádně zbytečnou nepříjemnost: kolo se totiž začíná chovat podezřele!


91 km  18.45   je to jasné, defekt zadního kola! Píchnul jsem zadní kolo. Poprvé po 1342 km! (Ještě nemohu vědět, že za celou cestu také naposled!) Dopr....! Zrovna teď, když už je město pod Pálavou na dohled. Proklínám toho hňupa, co vyznačil cyklotrasu zrovna tudy. Nejraději bych ho sem poslal, aby si vyzkoušel ty „fantastické zážitky z jízdy po tankodromu“. Posílám Jirku napřed do Mikulova k benzínce aby alespoň on zůstal suchý. Zhruba kilometr běžím vedle kola. Tak takhle jsem si příjezd nepředstavoval. Pořizuji prozřetelně foto nešťastného kola na požnutém poli s Mikulovem, Kopečkem a Kalvárií v pozadí. Opravujeme u staré opuštěné vrátnice nějaké továrny.


            19.30   vše je hotové především díky Jirkově zručnosti (duše propíchnutá trnem vyměněná za novou, obě staré duše, moje i ta Jirkova, zalepeny). Vyrážíme, ale zrovna začíná pršet. Ukrýváme se do stanice AGIP.


93 km  19.35   MIKULOV (Ø 17,6 km/h, t: 5.18, max.49 km/h, celkem 1344 km): je to k vzteku, místo prohlídky historického města, klasicistního zámku a dalších pamětihodností, trčíme na čerpadle a můžeme si tak prohlížet leda jeho novotou zářící uniformní prostory. Myjeme se na WC, dáváme si za pětku kávu z automatu, přikusujeme tatranky a čekáme a čekáme až přestane pršet. Voláme domů. Studujeme mapy (půjčujeme si i ty nabízené v místní prodejně) a měníme plán. Do Valtic pojedeme až zítra, jakmile to trochu půjde, pojedeme nejkratší cestou po silnici do Lednice na Apollo! (Zároveň nad mapou plánujeme trasu na zítřek). Přijdeme tak, bohužel, o projížďku okolo Nesytu – největšího rybníku na Moravě. Jen aby přestalo pršet ještě dnes! Tady by nás nocovat na benzínce (jako v Chebu) asi nenechali. Vyměňujeme staré baterky za nové, připínáme světla a jsme připraveni vyrazit.


            20.50   téměř za tmy vyrážíme do Lednice po silnici č.40 a po 4 km odbočujeme vlevo na méně frekventovanou cestu. Po dlouhé době jedeme do kopce, který stojí za zmínku. Je to asi 2 km dlouhé stoupání několika serpentinami. Zapadající slunce a svítící města a vesnice dole pod námi jsou nám odměnou. A pak už nás čeká jen pozvolný přímý sjezd na nejtěžší převod až do Lednice. Jede se moc fajn. Jirka to trefně označil za „jízdu králů“.


107km 21.45   Lednice: na benzínce jsme si chvilku odpočinuli.


110km 22.10   kemp APOLLO (Ø 18,1 km/h, t: 6.05 hod, max.49 km/h, celkem 1360 km): nacházíme pěkné místo za keřem u umýváren, s lavičkou a „stolkem“ z cívky od drátů (jako v Jalůvčí). Obvyklé procedury následují v tomto pořadí: 1. stavíme stan (volá z Liberce syn Péťa), 2. jdeme se osprchovat (teče studená, ale jde to), 3. vaříme a večeříme: gulášovou polévku, těstoviny, rohlíky, čaj se závinem, čokoládu, 4. jde se spát, samozřejmě až po hygieně dutiny ústní (nad námi je obloha plná hvězd – docela nadějné pro zítřek)!


            00.11   upadáme do spravedlivého hlubokého spánku... (a na dva „zátahy“ je ráno, místo jsme si vybrali věru dobře, máme krásně rovné ležení...)