13.den  čtvrtek  1.8.


BĚHEM JEDINÉHO DNE VE TŘECH STÁTECH


           
6.45     budíček, i ráno je nadějné, dopisuji deník, dnes dobudeme „jižní pól“, ale máme se na co těšit před i po: nejdříve nás totiž čeká proslulý Lednicko-valtický areál a potom Slovensko – Záhoří, Malé Karpaty a doufejme, že i Pováží.


            7.10     snídáme čaj se závinem, k tomu ½ tatranky a čokoládové kaštany, balíme a k tomu si dopřáváme z vlastních zdrojů dobrou brazilskou ... Jsme odpočatí, dobře naladění a protože se dnes jede na Slovensko, začíná den slovenské kultury: „Hovoríme spolu po slovensky, hej? ... Naozaj!“


            8.55     odjezd do Lednice, na sváteční první srpnový den jsem si obléknul bílý dres Trikota, zato jedu bos! Ať jsem prohrabával brašny sebevíc, žádné ponožky jsem neobjevil. Před odjezdem jsem nakoupil u Vietnamců na tržnici paklík bílých ponožek celkem za 30,-Kč. No nekupte to a hlavně proč se zdržovat praním. Použité, špinavé tak skoro každý den vyhazuji do koše. Teď došly. Nevadí, chvíli to vydržím a v prvním „veletrhu“ koupím nové. Ostatně už od rána je krásně teplo. Cestou k zámku potkáváme známé manželské dvojice ze Šobesu, zdravíme se jako staří známí.


3 km    9.05     LEDNICE:  jsme u zámku. Zákaz jízdy kol nerespektujeme (není čas na procházky), jedeme k minaretu podél Zámeckého rybníku (24 ha), kanálů a regulovaného toku Dyje nádherným anglickým parkem, který byl založen v letech 1805-11 a osázen vegetací dovezenou až z Ameriky a Asie.


6 km    9.30     Minaret: je to 65m vysoká vyhlídková věž s ochozem pod kamennou přilbou, vystavěná v maurském slohu architektem Josefem Hardtmuthem v letech 1797-1802 na 500 olšových na špici okovaných pilotách. Mimochodem pan Hardtmuth prý projekt vypracoval za jedinou noc a o jeho všestranném talentu svědčí i fakt, že o něco později vynalezl dnes obyčejnou tužku! Otevírají až v deset a tak zůstává jen u obhlídky z vnějšku. Jako již mnohokrát, si říkáme příště – vlastně nabudúce. Jedeme parkem okolo Zámeckého rybníku zpět. Dozvídáme se, že Lednické rybníky byly založeny jako rybochovné počátkem 15. století, největší je Nesyt (325 ha) a další jsou Podzámecký, Zámecký, Mlýnský Prostřední a Hlohovecký. Roku 1953byly vyhlášeny národní přírodní rezervací, významnou především z ornitologického hlediska (význačné hnízdiště např. volavky šedé a mokřady). Fotíme se před zámkem, který je jedním z našich nejnavštěvovanějších a nejznámějších zámků (jde o romantickou anglickou tudorskou novogotiku z 19. století), také dokumentuji před známým skleníkem. Začínají sem proudit davy turistů a tak Jirka projevuje vrchovatou míru trpělivosti při mém čekání na správný okamžik, kdy se nebudou „zevlouni“ plést do záběru.


8 km    10.15   opouštíme nádheru Lednice, musím však vyklepat písek z bot (jsem bos a mé tenisky jsou už dost „jeté“). Jen chvíli hledáme cyklotrasu č.5045, která nás má provést Lednicko-valtickým areálem, který je od r.1996 vyhlášen za památku světového kulturního dědictví a zapsán na seznamu UNESCO jako kulturní krajina.


            Nechce se ani věřit, že rozsáhlé území mezi Dyjí u Lednice a Valticemi bývalo kdysi nevyužité a bažinaté. Díky po staletí trvajícímu systematickému úsilí jeho majitelů – Lichtenštejnů – bylo postupně proměněno v ekologicky vyvážený harmonický celek, umělý, ale přitom esteticky vysoce účinný, bezesporu jednu z nejpozoruhodnějších krajin u nás. Konečnou podobu mu vtisklo až období romantismu 19.stol., kdy se zrodila velkorysá, obdivuhodně domyšlená krajinářská koncepce, která nemá ve střední Evropě obdoby. A my máme tu čest právě teď tudy projíždět...


            10.30   zrovna jedeme po hrázi mezi Mlýnským rybníkem (vlevo) a Prostředním rybníkem (vpravo). Pokračujeme po červené kolem hřebčína Nový dvůr.


14 km  10.45   Svatý Hubert (pseudogotická kaple se třemi arkádami, zaklenutými síťovou klenbou), projíždíme po písčitých cestách Bořím lesem, připadám si tu, jako bych se právě vrátil do dětství k babičce do Třebechovic pod Orebem, tak je to tu podobné. Předjíždíme „dámskou jízdu“ na kolech (dnes ne naposled, ještě 4x budeme mít v krátké době tu čest).


16 km 10.55   Randezvous (= Dianin chrám): opíráme naše kola vzájemně o sebe, mají přeci dostaveníčko a fotíme je před romantickou stavbou v podobě římského triumfálního oblouku.


20 km  11.20   VALTICE: nejdříve zastavujeme u pekárny, nakupujeme zdejší delikatesy a zaháníme hlad. S prázdným žaludkem bychom se nemohli dost dobře soustředit na prohlídku barokního skvostu na hranici s Rakouskem, kterým (nejen) Valtický zámek, národní kulturní památka, bezesporu je! Je to tu nádherné, vše září novotou po nedávné rekonstrukci. Fotíme, procházíme se po nádvořích, nakukujeme do zámeckého parku, ale především navštěvujeme zámecká sklepení. Valtice mají starou vinařskou tradici a jsou střediskem známé vinařské oblasti – toť zdroj zdejšího bohatství, které se projevuje mimo jiné i v architektuře a umění. Dnes ve Valticích sídlí Národní vinařské centrum, které pořádá semináře a školení nejen pro pěstitele a výrobce vína, ale i pro jeho příznivce  a konzumenty. Ve sklepeních zámku se nachází Salon vín České republiky, který soustřeďuje nejlepší česká a moravská vína, oceněná tímto titulem. Vstup je volný – neváháme! Po zaplacení jednoho ze tří návštěvnických programů (např. první na 90 minut za 280,-Kč) je možná i degustace a nákup vystavených oceněných vín.


            Prestižní ocenění „Salon vín ČR“ může každoročně získat jen sto nejlepších vín z tuzemských hroznů. Soutěže se mohou zúčastnit jen vína oceněná na některé z nominačních výstav. Nezávislá porota víno ohodnotí a ta, která získají  „titul“, jsou v dohodnutém množství odkoupena a uložena ve sklepích Národního vinařského centra. Zde je mohou ochutnat znalci a příznivci vín.


            Za znalce se nepovažujeme, alespoň já rozhodně ne, ale příznivci jsme určitě. Už jen pro tu příjemnou atmosféru expozice. Stávám se „blbcem dne“, když se snažím z domnělého sifonu několikrát napít. Jsem patrně s pobavením sledován kamerovým systémem, protože odkudsi přichází somelier a decentně mě upozorňuje, že tento přístroj slouží na mytí skleniček... Děkuji, jsem zase u zkušenost chytřejší!


            V pizzerii na rohu náměstí si dáváme pizzu Roma a k tomu výborné 10° Krušovice.


            Naposledy nás míjí dámská jízda.


            12.45   odjezd, počasí ideální, stav těla i duše perfektní. Jedeme po poplachovkách mezi slunečnicemi trasou č.411. Je to naprostá „bomba“.


30 km  13.15   Poštorná / Reinthal: hraniční přechod a „ťamani“ tu nejsou. Poprvé, co bych je rád viděl, a oni zklamali. Určitě jsou vytěsněni z hraničního přechodu do nejbližší obce a tou je Poštorná. Tam se mi ale nechce zajíždět - zbytečné 4km. No dobrá, pojedu i v cizině „bez klobouku bos“ a budu jen doufat, že nos si proto nenatluču.


            Důležitější pro nás bude, zda se dostaneme bez problémů z rakouského Hohenau přes řeku Moravu na Slovensko. Radíme se s celníky a k naší radosti nám potvrzují „ano, není problém“, ještě další razítko do pasu a už to kalíme na JV přes Reinthal, Rabensburg do Hohenau. Po levé ruce lužní lesy napovídají přítomnost Dyje a za ní už i Moravy. Posledních 10 kilometrů, ač jedeme přímo proti slunci a především proti větru „jižáku“, neslevujeme v nasazeném tempu, doslova letíme, Jirka tak tak stačí.


48 km  14.15   HOHENAU an der March (= H.nad Moravou): projíždíme městečkem (jsou tu již ukazatelé do Vídně) a až na konci odbočujeme vlevo, tedy na východ, ke slovenským hranicím. Jsme nejjižněji v Rakousku!


49 km  14.20 – 14.30  odpočíváme na vyhlídkové věži nad rybníkem, slepými rameny v zátopové oblasti řeky March ( = Moravy). Je to jedinečný biotop a cenné hnízdiště ptactva. Můžeme odtud nerušeně pozorovat většinu ptáků, které jsou vyobrazeny na informačních panelech.


51km   14.45   opouštíme území Rakouska a po pontonovém mostu přejíždíme přes řeku Moravu na Slovensko. Hovoríme s colníkmi, moc práce zde asi nemají, protože jsme to my, kdo končí rozprávanie, zato zde mají neustálé problémy s rozvodněnou řekou. Samotná celnice je postavená na pilotech 2 m nad okolním terénem.


Jak to tady asi muselo vypadat o 14 dnů později...?


55km   15.00   Moravský Svätý Ján (Ø 16,7 km/h, t: 3.16 hod): po 1415 km dosahujeme nejjižnějšího místa našeho putování: 48°36´ SŠ. Fotíme se „v rubenském“ na křižovatce s ukazateli, do Bratislavy už je to jen 42 km. Je teplo a tak se nezdržujeme, jedeme na sever. Lepší bude oslavit dosažení „třetího pólu“ koupelí a kávičkou na nějakém příhodnějším místě v Záhoří.


59 km  15.15   SEKULE – písák za vesnicí vlevo od silnice: voda je fantastická, káva též, jen je tu moc lidí (spousta lidí se sem jezdí koupat z Česka) a klid také ruší ustavičné vrčení dvou agregátů vyrábějících energii pro mrazáky v místních stáncích ztlučených z pár prken a několika desek. Dáváme si svačinku z vlastních zásob (slovenské koruny nemáme) a pozorujeme blížící se bouřková mračna.


(Další vývoj počasí ukázal, že jsme udělali moc dobře, když jsme zde hodinku zdrželi a relaxovali). Pomalu balíme a v 16.15 odjíždíme směrem na Kůty.


74 km  17.05   Šaštín-Stráže: už to zase „valíme“ na východ Záhorskou nížinou, každým kilometrem zlepšujeme dnešní rychlostní průměr, není divu, je tu rovina zrovna jako v Holandsku, silnice je až na malé výjimky jedna dlouhá přímka.Nápisy namalované přímo na vozovce nám připomínají, že se právě tudy běhá Záhorácký maratón se startem a cílem v Senici a s obrátkou v Kůtech. Musí to být rychlé, ale extrémně fádní a psychicky ubíjející. Ještě že jedeme na kolech, i to nám stačí.Vítr fouká z boku, na silnici přibývá stále více vody po předchozí bouřce. Jedeme do „tmy“ olověné oblohy.


            Opravdu jsme měli kliku, když jsme se zdrželi koupáním.


92 km  17.50   SENICA (Ø 19,2 km/h, t: 4.50, celkem 1453 km): zastavujeme na sídlišti pod střechou restaurace. Počkáme, co trochu oschne silnice, myslíme si. Máme chuť na pivko, Jirka to jde zařídit.Vrací se rozzářený s dvěma půllitry 10° Šarišana za „tvrdou“ českou měnu á 15,-Kč! Uděluji mu pochvalu a jedničku s hvězdičkou k tomu před nastoupenou jednotkou. Protože mezitím začalo pršet, večeříme na terase z vlastních zásob (výborný chleba s paštikou, 2 housky se sýrem). Píši domů SMSku – zdárně doručeno přes síť Globtel.


            18.35   odjezd, silnice je ještě mokřejší, než byla před naší zastávkou – co se dá dělat, hlavně že už neprší, jedeme okolo Kunovské přehrady na řece Teplica.


100km 19.10   Sobotiště (Ø 19,2 km/h): konec rovinné pohody, začíná přejezd Malých Karpat. Silnice ostře stoupá několika výšvihy, docela to jde. Silnice osychá, do zad svítí podvečerní sluníčko a ozařuje zříceninu hradu Branč. Až do Myjavy jedeme pěkným údolím proti proudu řeky – hádejte – Myjavy, samozřejmě.


114km 19.55   Myjava (t:5.53) je okresné mesto, ktoré je známé fabrikami, vyrábajúcimi kovový nábytok (Kodreta) a guĺové batérie (Gama). Pokračujeme po hlavní (a tedy i dost frekventované) silnici dalším „stoupákem“na Rudník, Hrašné, okolo vodní nádrže Dubník II. Asi by se u blízké „jedničky“ dalo přenocovat, už se dost zešeřilo, ale my bychom dnes rádi stavěli stan v Pováží! Jedeme naplno a stále zlepšujeme rychlostní průměr až na Ø 19,4 km/h!


127km 20.55   Stará Turá, klasický případ slovenského města rozvinutého za ČSSR. Projíždíme okolo fabriky Chirana, která vyrábí dentistické přístroje a nástroje.


Kdysi, ještě na VŠ, sme tu mali exkúrziu. Škoda, že se stmívá, udělal bych fotečku města s Velkou Javořinou (970m), nejvyšší horou hraničních Bílých Karpat, v pozadí.


Jirka se zkouší dovolat Zdeně. Nakonec voláme bez problémů z mého mobilu. Nasazujeme světla, stoupáme, hory kolem nás už spíše jen tušíme. Konečně jsme nahoře. To by byl rozhled, říkáme si. Místo toho jen světla prozrazují města a vesnice někde tam hluboko pod námi.


Sjezd: byla by to dnešní „maximálka“, ale neriskujeme. Je to „padák“, hustý provoz s mnoha kamiony, která nás střídavě oslňují – ty protijedoucí, takže chvíli nic nevidíme, a pak zase ve vzduchovém víru strhávají sebou – ty předjíždějící.


„DOST !“, křičíme téměř současně. „V první vesnici to zalomíme!“ Vlevo od silnice vidíme světýlka, zahýbáme přes potok, pouliční lampa spoře osvětluje jakousi travnatou náves a průčelí několika domků či chat okolo. Psi za ploty štěkají jak pominutí. U prvních vrat prosíme o vodu. Ochotní mladí lidé: jedni nám dali nejen vodu, ale i rajčata, papriky a jablka, druzí zase ochotně půjčili louku před domem k táboření. Ptáme se, kde že to vlastně jsme.


133km 21.30   HRUŠOVÉ (Ø 19,3 km/h, t:6.52 hod, max.56,5 km/h, celkem 1493 km): pod lampou stavíme stan, vaříme obvyklé „menu“: instantní gulášovou polévku do hrnku, instantní houbový guláš (aneb Vitana vaří za nás), čaj – opět instantní. Tatranky (opravdické) i další sladkosti došly během přejezdu kopců, chleba šetříme na ráno. Píši manželce pro klidné spaní SMSku (asi v polovině psaní mě prozvání – „chvilku ještě vydrž, už to bude , hlavně že jsme v pořádku“!). Večeříme, ještě zabezpečit a přikrýt kola...


            23.30   spíme na jeden zátah až do rána, ani hustý noční provoz nás neruší!