14.den  pátek  2.8.


POVÁŽÍM – NĚCH SA PÁČÍ


            7.00     budíček: spali jsme opravdu dobře, ale při vysoukávání se ze spacáku a stanu se shodujeme, že by to chtělo „volaaký žeriab“! Jo, včera jsme za to opravdu vzali! Raději ještě jednou mažu kolena, píši deník, Jíra vaří vodu na čaj a kouří první cigaretku dne – obvyklá rutina. Mladý pán už jel škodovkou do roboty – to nás vlastně probralo... Sytič jako budík funguje spolehlivě! Jirka je opravdu kouzelník- přeměňuje kvalitu na počkání: „odešel s hovnem, vrátil se se švestkami“! Balení je už pohodová rutina, úkoly jsme si už dávno za pochodu rozdělili, vše je pěkně sladěné, ještě rajčátko a namazat „retiazky“. Můžeme vyrazit. Loučíme se s mladou paní a ještě jednou děkujeme.


            8.45     odjezd, je teplo, ale zataženo, slunce se stále nemůže tím vlhkým oparem prokousat, my si ale na úvod užíváme 7 km sjezdu až k Váhu.


7 km    9.05     NOVÉ MESTO nad Váhom: procházíme po rozkopaném náměstí a pěší zóně, kde probíhá velkorysá rekonstrukce (kam se hrabe náš Rumburk). Postupně plníme všechny naplánované úkoly:


            1. měníme v Slovenskej šporitelnie 400,-Kč za neuvěřitelných 534,- Sk


            2. vydatně snídáme před „mléčným barem“ (salát, rohlíky, kakao, káva, sušenky)


3. kupuji další film na diáky (Konica 100 za 133,-Sk)


4. pamatujíc na pravidlo „když už, tak už“, kupuji si za 160,-Sk speciální cyklistické   


    ponožky z klimatexu a hned je začínám testovat.


S plným žaludkem, s nohama „v bavlnce“ a s vědomím znalosti místního jazyka se dostavuje absolutní pohoda, která nás bude provázet až domů!


10.15   odjezd: jedeme po silnici č.61 (= E75) „vzhůru“ Povážím, po pravé ruce máme řeku Váh, respektive Vážský kanál, za ním těleso dálnice D1 a siluetu hor Považského Inovce. Do Trenčína to máme 23 km, do Žiliny 99 km. Ale stále po rovině a hlavně s větrem v zádech držíme lehce jízdní průměr mezi 27 až 30 km/h!


32 km  11.15   Trenčín – most přes Váh: fotíme se s místní dominantou hradem Matúše Čáka a míříme na druhý břeh do podhradí.


33 km  11.30 – 12.30  TRENČÍN: jsme v centru na pěší zóně u vodníka. Dáváme si oběd za neuvěřitelný peníz (já francouzské brambory za 39,-Sk, Jirka žemlovku za 34,-Sk).


            A protože tu mají posezení v ratanhovém nábytku pod slunečníky Gambrinus, držíme za okamžik orosenou sklenici, pozorujeme krásná slovenská děvčata a připadáme si jako v ráji. Posílám o tom SMS zprávu domů. Plánujeme další postup, vedeme řeči.


            Je stále více zataženo, ale neprší!


            Za Trenčínem se snažíme dostat na cyklostezku, která má vést po hrázi Vážského kanálu. Nedaří se, pokračujeme tedy po č.61 dál. Tentokrát však po břehu levém. Nyní nás doprovází Strážovské vrchy. Asi po 9 km míjíme odbočku do Trenčianských Teplic. Do populárních Trenčianek je to jenom 3 km, dal bych si říct, ale jedeme dál.


54 km  13.35   Dubnica nad Váhom: míjíme fabriku ZŤS (závody ťažkého strojárstva) a už jsme v Ilave: okresní vesnici. Nestačíme se divit, jaká městečka jsou na Slovensku nositeli označení a funkcí z toho plynoucích „okresné mesto“.


62 km  14.00   LADCE: kousek za Ilavou jsme nuceni jet krátce i po dálnici D1. Ta tady prozatím končí, další úseky do Žiliny jsou teprve ve výstavbě. Využíváme kuriózní situace k focení se zelenými ukazateli. Žilina už jen 43 km, Čadca 68 km – tam máme dnes namířeno, Košice 308 km – snad příště?! Už nám to nepřipadá nijak daleko, pouhé dva dny jízdy. Přesvědčujeme se, že i vzdálenosti jsou relativní veličiny: co se může jednomu zdát neuvěřitelně daleko, to je pro druhého skoro „za humny“. A my jsme (alespoň já rozhodně) ještě před rokem patřili do té první skupiny...!


            To však ještě netušíme, co nás čeká na dalších 15 km do Považské Bystrice. S odstupem času mohu zodpovědně říci, že to byl nejnebezpečnější, nejkrizovější úsek naší cesty! A můžeme si za to sami. Malou omluvou nám může být jen fakt, že jsme se dostali z dosahu našeho výborného autoatlasu od SHOcartu. Ale do přehledné mapy jsem se, já trouba, podívat mohl! A také měl! Stačilo pokračovat jen asi 4 km do Púchova, přejet na druhou stranu Váhu a po málo frekventované silnici lemující vodní nádrž Nosice dojet do Považské Bystrice.


            My to neudělali a tak se každým kilometrem přesvědčujeme, že nejkratší trasa nemusí být vždy ta nejlepší, nejlehčí a hlavně nejbezpečnější. Hrubě jsme podcenili několik faktorů, které se sečetly: 1. členitý terén „přes kopce“ (Váh je fuč), 2. hustý provoz pátečního odpoledne, 3. kumulace aut právě na „naši“ silnici, protože dálnice právě skončila, 4. čilý stavební ruch  a provoz těžké techniky na téměř souběžně vedeném rozestavěném dálničním úseku, 5. vymačkané koleje v nekvalitním asfaltu a tu a tam nějaký ten štěrk a kámen, 6. nárazový boční vítr v kombinaci s turbulencí předjíždějících kamiónů!!! Prostě hrůza. Hlavně ve stoupání za Sverepcem (známý pořádáním motokrosů MS a mezinárodní šestidenních soutěží) okolo 70. kilometru je to krizové. Musíme se maximálně soustředit, abychom to v poryvech větru omámeni černými výfukovými plyny vybalancovali na vymačkaném asfaltovém hřebínku. Konečně jsme nahoře v sedýlku u kapličky s výhledem na paneláková sídliště Považské Bystrice. Fotíme se. Kdykoliv se budu dívat na tento jen zdánlivě idylický obrázek, budu si v duchu říkat, že to mohlo být mé poslední foto. Ve sjezdu dolů se třikrát opakuje situace, ve které jen s vypětím všech sil držím kolo v přímém směru a na silnici: v protisměru supící kamion předjížděný autobusem nebo rychlým osobákem, my „nakuleno“ téměř padesát a předjíždí nás náklaďák nebo autokar. V dlouhém sjezdu tak několikrát střídavě jedeme čtyři vedle sebe, plech na plech (spíše plech na mém rameni!) a střídavě hrozím sevřenou pěstí a ulevuji si nadávkami. Naše výrazy na adresu těch rádoby řidičů, vrahů, jsou po zásluze nepublikovatelné!!!    


77km   14.50   POVAŽSKÁ BYSTRICA (Ø 24,3 km/h, t: 3.10): toužebně očekávaná zastávka. Od radosti, že jsme to přežili, si dopřáváme na terase sídlištní restaurace


            řezaný Šariš a italské těstoviny s pikantní zálivkou. Naše tepová frekvence se jen pomalu dostává do normálu.


15.30   vyrážíme přes město a most na druhý, méně frekventovaný, břeh Váhu, abychom unikli tomu šílenému provozu. Dosť bolo E75!


Počasí se mezitím dost zlepšilo, je přímo ideální a na druhé straně řeky je to o poznání klidnější. Chvíli si připadáme dokonce jako v Holandsku, to když projíždíme zrovna úseky, kdy je hladina Váhu, sevřená hrázemi v umělém derivačním kanálu, několik metrů nad námi. Neleníme, necháváme kola dole u silnice a po schodech vybíháme nahoru na hráz. Navíc je to v dalších kilometrech pěkně fotogenické: vlevo Javorníky, vpravo rozeklané Súĺovské skaly trčící ze Súĺovských vrchů. A my uprostřed té nádhery - obrazně i doslova: vždyť zrovna jedeme po jakémsi „nekonečném ostrově“ mezi novým kanálem a starým korytem Váhu. 


91 km  16.05   Malá Bytča: fotím hnízdo s čápy (2 staří a 2 mladí, další 2 sú vraj na výletu).


94 km  16.20   Bytča : další malé slovenské okresné mesto do našiej sbierky.


Za Bytčou přejíždíme přes most Hričovský kanál (tak se jmenuje zdejší úsek), využívám mimořádného pohledu k dokumentaci tohoto důležitého vodního díla s mým kolem a s kostelíkem v Kotešové v pozadí.


106km 16.55 – 17.05  hráz vodní nádrže Hričov (Ø 24,1 km/h, t: 4.25, celkem 1599 km): počasí je úplně fantastické, Žilina na dohled, děláme „moč pauzu“ a sundáváme další vrstvu oblečení.


            Do Žiliny přijíždíme od severozápadu, je to sice delší, ale klidnější (vedlejší silnice, není tu železnice) a svítí sem sluníčko (na rozdíl od protějšího břehu  ve stínu).


115km 17.30 – 18.40  ŽILINA (Ø 23 km/h, t: 5.04 hod, max.46 km/h, celkem 1608 km): město prožívá páteční dopravní špičku, která se ve směru von z mesta projevuje jako totální zácpa. Ani přítomní policisté s tím nic nezmůžou. My však máme cestu do města volnou. Ještě to tu poznávám. Bez problémů zajíždím z visutého „kruháče“ do historického centra. Míjíme budovu Vysoké školy dopravy a spojů (VŠDS), na které studoval můj bratr. I proto sem zajíždíme. Brácha sem jezdil přes 6 hodin rychlíkem, já přijíždím po 14 dnech na kole. Tomu bych nikdy nevěřil. Ale je to tak! Proto si náš příjezd na náměstí náležitě vychutnávám a nechávám se od Jirky vyfotit. Musíme také udělat velký nákup v blízkém supermarketu. Trochu jsme to neodhadli a při placení nám chybí celé 4,-Sk. Šacujeme se, zda nenajdeme chybějící drobné,...nic. Už chceme něco z košíku vrátit, ale paní pokladní nám s úsměvem říká: keď prijedete na budúce a velkoryse mávne rukou. Ještě nám popřeje šťastnou cestu  a loučí se obligátním dovi.


            Tak tedy dovi a ďakujeme pekne!  I takové je Slovensko a jeho lidé.


            Znovu jedeme přes historické horní náměstí okolo divadla na dolní náměstí. Zrovna tu vrcholí předvolební mítink nějaké strany (patrně Smer Róberta Fica) do podzimních parlamentních voleb. Soudě podle dodatečných nápisů a malůvek na billboardech, které potkáváme kolem cest už druhým dnem, to někteří Slováci prožívají opravdu emotivně. Nepublikovatelné výrazy, vypíchané oči, rozřezané postavy (naštěstí jen na plakátech) jsou dokladem nelítostného boje o moc a kariéru. Obecnému blahu, kterým se všichni ve svých programech zaštiťují, ani tady mnoho lidí nevěří. Jak jinak by  mohlo být náměstí v tak velkém župním městě, jakým Žilina bezpochyby je, jen z části zaplněné. Nebo je to snad tím, že už došly organizátorům mítinku modré nafukovací balónky a modrá bavlněná trička, která by přitáhla blíže k pódiu zevlující dospělé i děcka? Vše je totiž modré, protože nějaký osvícený partajní lídr vymyslel k zajištění volebního úspěchu slogan modrá je dobrá! Modrá je i velkoplošná obrazovka, na kterou kameraman „pouští“ obrázky nic netušících přítomných. My však víme a proto se bavíme vlastní soutěží: kdo bude nejdéle v záběru na obrazovce. Nejdříve je tak obyčejně – pěšky, a protože hlouček účastníků je stále řidší (to víte, předvolební guláš modré barvy se špatně vaří)  s úspěchem se prosazujeme na obrazovku v přímém přenosu jako „stars na kolech“. My totiž máme shodou okolností modré dresy už od rána na sobě!  I takové je samostatné Slovensko.


Ještě nabíráme pitnou vodu a fotíme se na již opuštěném prostranství pod divadlem a  travertinovými schody. Po pěší zóně směrem k nádraží opouštíme město. Díváme se směrem, kam míří zlaté podvečerní paprsky, tedy na východ, kde tušíme Fatry, Tatry a další neméně krásná pohoří. Kilometrovníky na cedulích ukazují k Popradu lákavých 150 km...Dovi, niekedy nabudúce.  Snad za rok, doufejme, viď Jirko!


127km 19.05   projíždíme v hustém pátečním provozu po široké silnici č.11 (= E75) podél řeky Kysuce, na světelné křižovatce míjíme odbočku vlevo přes řeku, za kterou je další „nové město“, tentokrát Kysucké Nové Mesto. Vyhlížíme vhodné místo k večeři.


137km 19.35   za Kysuckým Lieskovcem (Ø 22,9 km/h, t: 6.00 hod, celkem 1630 km): zastavujeme u potůčku u lesa a vaříme „brazilskou“ kávičku a futrujeme se čerstvým slovenským proviantem nakoupeným v Žilině (rohlíky s ramou a meruňkovou marmeládou, chleba, oplatky disco). Hodně solíme. Dnes jsme toho při vysokých rychlostech už dost vypotili. Sledujeme u silnice děti, kterak prodávají výstavní hřiby.


            20.30   vyrážíme na poslední díl etapy za rekordy – znovu nabíráme rychlost vysoko přes 25 km/h, pojedeme až do tmy ...My však jedeme dál. Už za tmy dorážíme přes Krásno nad Kysucou a Oščadnicu do Čadce


147km 21.10   ČADCA působí teď večer velmi moderně a snad i upraveně. Délkový rekord jsme už pokořili a protože páteční provoz je stále hustý, silnice užší a klikatější a tma opravdu tmavá, rozhodujeme se hledat nocleh. Za přejezdem přes železniční trať odbočujeme do vesnice Čadečky. Tady to zkusíme.    


            21.17   Asi po 1 km zastavujeme: 1. Jirkovi volá jeho Zdena, 2. já odepisuji na SMSky od  J+R, 3. Jirka se vrací z průzkumu: za potokem našel opuštěné fotbalové hřiště – to bude ono, 4. opíráme kola o branku a za svitu baterek stavíme náš stan


            21.45   5. volá brácha – to je telepatie (celý den na něj myslím, vždyť on tu 4 roky studoval na VŠDS): ptá se, jak nám to jde a kde jsme, je mile překvapen, že už jsme byli v Žilině a přeje šťastný návrat, 6. v brankovišti vařím česnečku a čaj k večeři, přikusujeme sušenky disko (pro mě, bývalého fotbalového gólmana, je tato situace zvláště pikantní, většinou jsem v malém vápně házel robinzonády za kulatým nesmyslem...no vida, a ono se zde dá i dobře vařit, jenom by to zdejší brankoviště chtělo trochu zatravnit!)   7. hygiena v potoce, 8. stan a spacák


151km 23.23   ČADEČKA (Ø 22,6 km/h, max.46 km/h, celkem 1644 km): ležíme ve stanu a nechce se nám ani věřit, jak daleko jsme se za pouhé dva dny dostali. A dnes to byl opravdu rekordní den: bez jediného významnějšího kopce a také sjezdu (viz nejvyšší průměr a nejnižší maximálka). Museli jsme si ho poctivě odšlapat!