15.den  sobota 3.8.


ZA VÍŤOU NA ŠŤASTNOU PLANETU


           
Je úplně zataženo.V noci několikrát pršelo (od 1.30 do 3.45), blýskalo se a hřmělo, ale jinak se spalo dobře, na třikrát! Dnes jedeme domů – tedy na Moravu, severní, ale to je přeci v ČR! A dnes chceme připojit na náš pomyslný řetízek úspěchů splnění dalšího důležitého cíle: dosažení nejvýchodnějšího místa naší vlasti. A pokud bychom se mohli spojit s Víťou Dostálem a navštívit ho na jeho farmě, bylo by to přímo skvělé...


            7.00     vstávám a píši deník, o deset minut později se probouzí i Jirka


            7.20     jdu do vesnice pro vodu


            7.30     už vaříme čaj a balíme, po nočním lijáku je vše pěkně mokré, snídáme chléb s ramou , marmeládou a paštikou


            8.45     vše zabaleno, mohli bychom odjet, ale nejde to. Jirka je „zadělaný“ od bahna snad úplně všude a nejvíce na „kufrech“! Na rozdíl ode mě, nepoužívá klasiku, tj. klipsny, ale nášlapná „espédéčka“ (SPD systém). Navíc má oteklé levé oko. Jsme už zkrátka pěkně „jetí“, sami sobě se navzájem smějeme. Zvláště po ránu - jeden Mongol větší než druhý! Klacíkem se snažím co nejlépe vyšťourat bláto z Jirkových podrážek, kontroluji jeho „buličí oko“, nic tam nemáš !


            8.55     2. pokus: vyrážíme. Teď teprve vidíme, kudy jsme včera za tmy přijeli.


7,5km  9.21     státní hranice, hraniční přechod Svrčinovec je už překvapivě brzy tu (čekali jsme ho až nahoře, v sedle Jablunkovského průsmyku). Do našich pasů přibývá další razítko. DOVI .... Slovensko, dovi .... krásné Sloveny! Míjíme „slepou“odbočku do Hrčavy. Jedeme po staré cestě vzhůru do vesničky MOSTY u Jablunkova. Protože v Motorestu  u Jakuba mají zavřeno, vaříme „brazilskou“ naproti u krámku vytvořeného ze dvou spojených buněk.Po ránu nám chutná, ještě několikrát jdu dokoupit koláčky, rohlíky, jogurty... Jsme „doma“, ale máme problém porozumět místním usedlíkům, kteří přišli na ranního lahváče. Mluví spíš polskoslovensky než česky.


            10.30   odjíždíme vzhůru Mosty do sedla, které překonává důležitá železniční trať krátkým vrcholovým tunelem. Do Třince je to odtud pouhých 20 km, do Jablunkova 9 km a k méně frekventovanému přechodu na Slovensko, Šance, len 3 km.


Z první telefonní budky volám na pevnou Víťovi, ale ozývá se jen ze záznamníku. Nechávám mu vzkaz a své telefonní číslo na mobil. Až do Jablunkova jedeme těch devět kilometrů zadarmo, tedy stále z kopce.


18 km  10.55   JABLUNKOV: před potokem, vlastně řekou Olší, uhýbáme vpravo proti proudu řeky do Jablunkovské brázdy, oddělující Moravskoslezské Beskydy od Beskyd Slezských. Vědomě si zajíždíme. Přes vesnici Písek se dostáváme do Bukovce.


24 km  Cesta se zde dělí. My jedeme vlevo prudkým 12 % stoupáním k hraničnímu přechodu, nahoře už docela funíme,krátká rovinka je vystřídána prudkým (opět 12 %) sjezdem. A je to tady: přejíždím potok a jsem v Polsku (přechod je až na polském území). Jsem rád, že brzdy fungují, jinak bych asi přerazil hraniční závoru. Nebo spíš sebe....


26 km  11.30   BUKOVEC / Jasnowice (t: 1.23 hod, celkem 1670 km): 18°51´ VD, nejvýchodnější místo ČR bude pro mě navždy spojeno s pocitem úlevy, kterého se mi dostává v poloze „dřepmo“ na okraji lesa za kupkou sena. Konečně mohu s Jirkou  nerušeně vychutnávat úspěšné dobytí tohoto místa i kvalitu lahvového Kozla (stánků s alkoholovým sortimentem je tu nepočítaně), kterým si připíjíme na zdar a další úspěšné kilometry. Vše dokumentujeme ve firemním sedíc na hraničním kamenu a s cedulemi za zády.


            12.30   odjezd tou samou trasou zpět do Jablunkova. Z Písku podruhé,a bohužel opět neúspěšně, volám Víťovi.


34 km  13.00   Jablunkov: Jitka mi volá, že kolega Jirka Oleják, který pochází od Opavy, je doma. Nebudeme proto dělat zajížďku do jeho rodných Sudic. Také zjišťuji, že včerejším voláním v zahraničí se mi smrskl kredit  na mizivých 7,90 Kč! Po hlavní silnici č.11 (E75) jedeme přímo do Třince.


45 km  13.30   TŘINEC:  po silnici č.468 kopírujeme železniční trať, přejíždíme přes řeku Olši (= Olza) a 3 km projíždíme okolo „želízek“, tedy Třineckých železáren. Ještě že je slunečné počasí, jinak bychom z toto museli dostat depku!


56 km  14.10   ČESKÝ TĚŠÍN / Cieszyn  (Ø 21,2 km/h, t: 2.40 hod, max. 57 km/h): zastavujeme v restauraci Dzik u nádraží na oběd (výborná česnečka s vajíčkem, sýrem a osmaženými kostkami chleba, k tomu rohlíčky a řezaný Radegast – nemá to chybu).


            15.00   odjezd: do centra Těšína, natož k nejvýznamnějšímu hraničnímu přechodu mezi ČR a Polskou republikou, nejedeme. Pokračujeme po č.67 stále podél Olše do Karviné. Krajina „nic moc“, jakoby bez života: rozsáhlé poddolované plochy s oprámy, důlní věže, potrubí, jen na obzoru silueta Moravskoslezských Beskyd. Je to až absurdní, když  vedle sebe sousedí důl a lázně (Darkov).


72 km  15.55   KARVINÁ: zajíždíme do centra prohlédnout si náměstí se zelenou litinovou kašnou. Je v rekonstrukci a působí provinčně, maloměstsky. Nevylepšuje to ani zámek Fryštát, ani zdejší ubohé cukrárny, kde abys kousek zákusku lupou hledal! Na omluvu Karviné dlužno dodat, že původní město už neexistuje, neboť muselo ustoupit těžbě černého zhlí, které se zde doluje už od roku 1776. A my pijeme kávu ve Fryštátu, s kterým se Karviná sloučila v r.1949!


            16.30   odjezd na sever do Petrovic, Závady, a znovu přes Olši do Dětmarovic.


83 km  17.05   míjíme tepelnou elektrárnu Dětmarovice a její 4 obří chladící věže.


85 km  17.15   po silnici č.67  projíždíme centrem Dětmarovic. Poprvé si všímám reklamního panelu cestovní agentury JUHÁSZ. Tu po „revoluci“ založil a vlastní můj spolužák z VŠ Jura Juhász (dávno již pověsil kantořinu na hřebíček).A díky jemu jsem měl dvakrát možnost poznat na vlastní kůži, co to je lyžování na ledovci, konkrétně v rakouském Pitztallu. Následuje Dolní Lutyně a blíží se Bohumín.


94 km  17.40   BOHUMÍN (Ø 21,8 km/h, t: 4.18 hod): nejdříve pozorujeme z nadjezdu  soustavu málo vídaných výhybek ve tvaru X na zdejším nádraží a protože slunce opravdu pálí (na obloze není ani jeden mráče), zastavujeme u Billy a dokupujeme tekutiny. Pár kilometrů odtud severním směrem je soutok Odry s Olší. Příště. My totiž jedeme na jih do Ostravy po silnici č.58.


100km 18.10   míjíme dopravní značku s nápisem Ostrava. Asi po dalších 3 km se ptáme u benzínky na cestu do centra, dobíjím kredit svého mobilu a naposledy zkouším Víťu....


            ....dlouho nechávám telefon vyzvánět, už se ozývá záznamník, když najednou slyším: „Dostálová, co si přejete?“ Hurá, to je přeci Víťova maminka. „Víťa je zrovna teď v Ostravě, ale máte určitě přijet! Večer bude doma a bude vás čekat.“ Sláva, skáču radostí a Jirka, který z povzdálí sleduje mé počínání v telefonní budce, si  musí myslet, že jsem se snad z toho sluníčka pomátl. Ale já vím své!


105km 18.38   OSTRAVA (Ø 21,8 km/h, t: 4.58): po 1749 km parkujeme před radnicí města Ostravy, místa, odkud se Víťa Dostál v roce 1994 vydal na svou jedinečnou tříletou cestu na kole okolo naší planety! Mezitím ho následovali další odvážlivci. Ale on jediný to dokázal, je doposud jediným Čechem, kterému se tak veliký a riskantní podnik podařilo dokončit a vrátit se sem, na toto místo, kde teď i my stojíme.


Fotíme se před novou budovou radnice z let 1924-29 od J.Gočára (proto nám, Východočechům, nápadně připomíná nádražní budovu v Hradci Králové) a snažíme se do záběru dostat i její 85 m vysokou věž. Moderní kašna se sochou Ikara, který je však ze všeho nejvíce podobný na okřídleného E.T. mimozemšťana, nám slouží jako velké umývadlo. Svačíme a studujeme mapu, kudy se dostaneme nejsnadněji do Hlubočce. To je ale shoda okolností. Zrovna mi volá Martin Stiller, další cyklistický „dálkoplaz“. Vloni dojel na kole z Broumova přes Alpy a Pyreneje až do Maroka! Je teď zrovna ve Frýdku Místku, vrátil se z Julek a asi je překvapený, kde zrovna jsem a hlavně proč. I díky němu tady teď stojím, i on mě inspiroval a také pomohl nejednou cenou radou.


19.30   odjezd: docela dobře trefujeme směr na Opavu přes Porubu. Dobře,že je sobota a provoz v našem třetím největším městě je tak minimální. Zastavujeme se v hypermarketu Tesco pro dáreček, abychom nepřijeli do Hlubočce s prázdnou.


20.15   zrovna jsme před VŠ báňskou, když volá Víťa, kde že jsme a radí nám nejlepší cestu k němu: jedeme podél kolejí až na konečnou tramvají, nasazujeme maximální tempo: Vřesina, Hlubočice, Dolní Lhota, Zátiší – začíná nám docházet dech: funíme do krpálu, Kyjovice a stále do kopce, Pustá Polom. Už je tma. Pod námi, když se otočíme, září jako obří kometa světla Velké Ostravy. A před námi jako vábnička svítí červená poziční světla nějakého vysílače, co stojí na nejvyšším kopci v širém okolí (Hůrka 529m). „Snad nebudeme muset jet až tam?“ Ptáme se na cestu do Hlubočce. Opravdu musíme k vysílači...! Víťova neteř Katka nám před Hlubočcem vyřizuje vzkaz, že nás očekává v bistru Holba pod obecním úřadem. Konečně!


136km 21.30   HLUBOČEC (Ø 20,9 km/h, t: 6.30 hod, max.57 km/h, celkem 1780 km): je to vůbec možné? Uvědomuji si, že se mi plní, aniž bych to dopředu jakkoliv organizoval, další tajné přání: podáváme si ruce, seznamuji kluky, srdečné, opravdu srdečné uvítání a Víťův zájem o naše putování. Nejdřív vyprávíme hlavně my, ale s postupem času „rozvazuje“ i Víťa a líčí své zážitky z celého světa. Některé znám dílem z jeho výborné dvoudílné knížky ŠŤASTNÁ PLANETA aneb jak jsem na kole objel svět, jiné z besed, které měl u nás na Jiráskově gymnáziu v Náchodě 7.dubna 2000. 
A tak povídáme chvíli my, například o noclehu v týpý, a Víťa to hravě „přebíjí“ setkáním s lámy v Tibetském Jogang Templu. My o výjezdu na Děčínský Sněžník, on o sedlu Thangula Pass (5231m), my o hraničních přechodech a razítcích do pasů, Víťa o finesách s třemi pasy a přejezdu například přes izraelsko jordánskou hranici....atd. Nesrovnatelné! Ale pro dnešní večer rovnocenné! Ještě musíme pro klid zavolat manželkám a pak už jen povídáme a povídáme až do „zavíračky“. Opět se potvrzuje, že na cestování jsou nejkrásnější setkání s dobrými lidmi. A Víťa mezi ně bezesporu patří. A pak také: čím více toho určitý člověk dokázal, tím je skromnější. Na kole toho totiž mnoho neuvezete a tudíž ani nepotřebujete! Některé, tzv. nezbytně důležité, věci zůstanou na dně brašen tak dlouho, až na ně úplně zapomenete. I my po pouhých 15-ti dnech naší cesty můžeme potvrdit, že člověk potřebuje vlastně docela málo: být zdravý, dobře se vyspat, slušně se najíst a napít, mít spolehlivé kolo a slušné počasí .


            A Víťa s námi souhlasí! Společně ještě dodáváme poslední nezbytnou podmínku vedoucí k jakémukoliv úspěchu: mít kliku na dobré lidi !!


            Jdeme spát až v neděli (asi ve 2.00)...