16.den  neděle  4.8.


PRADĚD NA DOHLED


           

6.00     ač jsme šli spát vlastně před chvílí, jsme už skoro vzhůru a jenom se tak převalujeme z boku na bok na hranici spánku a bdění: nepohrdli jsme a přijali Víťovo pozvání k přespání na jeho farmě. Je totiž na takové nadšence, jako jsme my, zařízen a zdaleka nejsme první a ani poslední, kdo se u něho během své cesty zastaví. A tak ležíme ve spacácích na dvou postelích v malém domku , který kdysi sloužil zemědělskému družstvu snad jako váha či sklad, a „spaní nám už moc nejde“. Není divu. Slunce nás svými paprsky skrz otevřené okno „šimrá do obličeje a táhne ven“, do toho už dobrou hodinu pořádá Víťovo stádo krav u napajedla koncert. Každá stračena má totiž na krku nefalšovaný švýcarský zvonec. Připadáme si jako někde vysoko v Alpách. A do toho se předvádí pán harému, býk ..........., asi v nás cítí konkurenci a tak se nás snaží zahnat na ústup výhružným bučením. Řve jako TUR!!! Jeho mohutná hlava se snaží dosáhnout do našeho okna (ohrada pastviny je hned za oknem)! Koukáme si z očí do očí.....


            7.00     vstáváme, je to marné, v tomhle „kraválu“ se spát nedá! A navíc je opravdu kouzelné, teplé ráno. Sušíme naše věci na sluníčku, snídáme a hlavně vychutnáváme atmosféru nedělního rána uprostřed rozlehlých Hlubočských lesů. Jaký to kontrast nedaleké krajiny průmyslové aglomerace Ostravska!


            Před osmou se na nás přichází podívat náš hostitel. Vyprávění pokračuje. Slunce už je hodně vysoko na obloze, zvířectvo se dávno vytratilo daleko na pastvu a lahvička becherovky, kterou jsme přivezli, je stále prázdnější ... Pohodové dopoledne. Nějak se nemůžeme „utrhnout“. Nakonec zůstáváme ještě na oběd a máme tak čest konzumovat finální produkt Slezské ekologické farmy Šťastná planeta (tak Víťa hrdě nazývá statek, který zdědil po svých předcích v restituci a kde hospodaří)  Hlubočské NATURAL BEEF. Tak označuje mladé hovězí maso nejvyšší kvality „vyrobené“ na pastvinách v systému ekologického zemědělství, bez použití jadrných krmiv, léčiv apod. Jedná se o maso z telat masných plemen nebo jejich kříženců chovaných s matkami do 7-9 měsíců věku ve zdravém přírodním prostředí a jatečně zpracované podle zvláštních hygienických předpisů.


            Víťův optimismus a víra v konečný úspěch jeho podnikání je při pohledu kolem obdivuhodný! Ale co vlastně můžeme čekat od člověka, který se musel při svých sólo cestách tisíce kilometrů od domova spoléhat výhradně jen a jen na své síly, schopnosti a dovednosti. Který dokázal své vize přetavit v realitu..!


            12.30   konečně jsme sbaleni, několikrát se společně fotíme u symbolického rozcestníku se směrovkami do všech světových končin, kde cestovateli bylo dobře./p>

            12.40   stojíme na startovní čáře - opravdové (žluté a zelené), z které se vždy v červnu zahajuje vytrvalostní cyklistický závod Víťa Farm Tour. I nás Ví´ta startuje do posledních tří etap našeho parádního „závodu“. Tak AHOJ a DÍK!


            Ze 460-ti hlubočských nadmořských metrů chvíli stoupáme k vysílači na 529m.  Pak už následuje nádherný sjezd přes Raduň do Opavy.


15 km  13.30   OPAVA: rodné město Petra Bezruče, centrum Slezka na soutoku řek Opavy a Moravice, sídlo Slezské univerzity. Úmyslně jedeme kolem Minoritské koleje, kde byl syn Petr v roce 2000 slavnostně imatrikulován za studenta této univerzity a prožil zde jeden důležitý rok svého života. Po pěší zóně se dostáváme na náměstí s radnicí a budovou Slezského divadla z roku 1805.


20 km  13.45   za městem míjíme moderní potravinářský závod Opavia vybudovaný na „zelené louce z darů naší země“ zahraničním investorem a ještě dlouho nás provází omamná vůně vanilky a kakaového prášku.


28 km  14.00   SKROCHOVICE: zastavujeme v hospodě u silnice na pivo a vepřo, knedlo, zelo. Obsluha vázne, holt je neděle. Na obzoru už vidíme siluetu Cvilína s rozhlednou.


38 km  15.35   KRNOV: (město na soutoku Opavy a Opavice po vrchem Cvilínem) je už pokročilá hodina, tak málo najetých kilometrů jsme touto dobou ještě nikdy neměli. A kapsy brašen jsou také podezřele prázdné. Zastavujeme u Hypernovy (Primy) a děláme velký nákup, tak velký, že část proviantu nemáme už kam dát a tak z nutnosti „svačíme“.  Musíme se také definitivně rozhodnout, kudy dál. V lidovém referendu všemi dvěma hlasy zamítáme variantu kopírovat hranice Osoblažského a Javornického výběžku a, ačkoliv je prognóza vývoje počasí na zítřejší den špatná, volíme možnost pro nás v tuto chvíli daleko lákavější: vyjet na kole nejvýše, jak to jen lze v naší zemi, tedy zdolat Praděd (1491m)! Ihned (téměř současně) dodáváme, že budeme nocovat na Ovčárně a ráno vyrazíme na nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku vychutnat si příchod nového dne! Jsme touto najednou nahlas vyslovenou myšlenkou doslova nadšeni. Už se nemůžeme dočkat. „Jak řekli, tak udělali“!


            16.45   odjezd po hlavní silnici č.45 směrem na Bruntál, provoz je ale minimální, cesta podél Opavy je široká a jen mírně stoupá. Začíná se ale kazit počasí a zvedá se vítr. Že by meteorologům jejich pesimistická předpověď přece jen vyšla. Spoléháme se, že jsou to také jenom lidi, a že se mohou prostě lidsky mýlit! Doufejme, kéž by....


54 km  17.25   Nové Heřminovy (Ø 22,7 km/h): pět minut odpočíváme v budce ČSAD a doplňujeme tekutiny a energii, vždyť „mažeme“, abychom alespoň trochu dohonili dnešní manko. Dál pokračujeme vpravo po silnici č.451 stále proti toku Opavy.


67 km  18.15   Karlovice (490m): nezastavujeme, jen projíždíme.


72 km  18.30   VRBNO pod Pradědem (580m) Ø 22,4 km/h, t: 3.13, u benzínky si dáváme kávu z automatu, musíme se přeci povzbudit na očekávané závěrečné stoupání. Nad Vrbnem, v údolí Bílé Opavy, míjíme opravdu nádherný kemp AC (Jirka ho zná, protože tu kdysi dávno nocoval s dcerou Bárou, když ještě „dělali“ do minikár).           


82 km  19.45   KARLOVA STUDÁNKA: známé horské lázně s tolik typickými dřevěnými lázeňskými budovami byly založeny v r.1785. My zastavujeme u pramene Vladimír a doplňujeme vodu do všech lahví. Na druhé straně kostkami dlážděné silnice je známý Slezský dům (viz film S tebou mě baví svět). Prameny železité kyselky a čisté horské prostředí se zde využívají k léčení nemocí dýchacích cest, srdečních a cévních chorob a nemocí z povolání. „To je jak ušité pro nás“, říkáme si. „Jestli cestou na Praděd zkapeme, víme, kde nás dají dohromady“! Stoupání začíná opravdu „přituhovat“!


83km   20.15   sedlo Hvězda – záchytné parkoviště, dál už mohou jen auta na zvláštní povolení, autobusová kyvadlová přeprava a samozřejmě pěší a cykloturisté. Teď tu však není ani noha! Odtud je to na Ovčárnu 6 km neustále do kopce bez možnosti si jen trochu odpočinout v nějaké serpentině či v mírnějším úseku (č.6075).


86 km  Jsem zhruba v polovině, točím střídavě druhý a třetí nejlehčí převod, když volá Jitka. Kontroluje situaci. Je totiž u Tučkových na terase, popíjejí se Zdenou vínko a plánují, jak nás přivítat. „Tak si to hezky užijte“, přeji. My si to také „užíváme“. Je to o vůli. A podle mě také o plicích a nikotinu! Několikrát čekám na „kouřícího“ Jirku, zařazuji nejlehčí převod 1:1, chceme přijet na Ovčárnu společně! Vždyť to spolu táhneme už 1869 kilometrů! Konečně se silnice trochu napřimuje.


89 km  20.50   chata Ovčárna (1300m): parkoviště v sedle, už je soumrak, přesto se roztřesenou rukou vzájemně fotíme před siluetou Pradědu se 145m vysokou telekomunikační věží. Na terase u hotelu Figura se převlékáme do suchého. Povídáme si se slovenským kuchařem a jdeme dovnitř na pivo, kávu a koblihy. Jirka jde volat před chatu Zdeně, vrací se jako měsíček pusu od ucha k uchu: máme zajištěn nocleh pod střechou a na rovném! Do „postele“ to máme 50 m! Onen zmíněný kuchař mu poradil, že nad hotelem Figura je dřevěná bouda pokladny lyžařského vleku, kde by pod přístřeškem mělo být volno. Stačí jen, když po sobě necháme pořádek a zmizíme dříve, než do práce přijede šéf. Je to jasné, štěstí nás ani tady neopouští!


            22.20   odcházíme i s koly „do chatky“. Na čisťounké verandě rozbalujeme na stanovou podlážku naše spacáky. Baštíme kornspitz a plátkového turistu (tedy salám), jako sladkou odměnu si ordinujeme čokoládový ořech. Volám manželce Jitce, sděluji ji, jaké máme komfortní ubytování „v chatce s výhledem na Praděd“. Můj optimismus trochu kazí prognózou zítřejšího deštivého počasí.


            23.05   není to nádhera? Ležíme ve spacácích (za hlavou sněžný skútr), díváme se na náš ranní cíl Praděd. Je teploučko a není rosa, na obloze svítí hvězdy a výstražná červená světla na telekomunikační věži září do tmy. A ač jsem zítřejší budíček „nařídil“ na 4.00, už teď se začínám těšit....