17.den  pondělí  5.8.


OD SLUNKA DO SLUNKA


 


            3.33     probouzím se, jdu čůrat, hvězdy nejsou vidět, asi je zataženo, je úžasné ticho! 4.00 budíček do tmy, radíme se. Ano! Když už jsme tady, zkusíme to. Vidět svítání slunce z vrcholu nejvyšší hory Moravy nám za to určitě stojí! Na východě se už začíná prosvětlovat. Tak žádné zdržování a vzhůru.


            4.15     sedáme na kola. Spacáky, karimatky, stan, přílby, vařič ...zkrátka vše, co nebudeme potřebovat, necháváme v našem Base Campu. Na cestu si svítíme baterkami.


            Asi půl hodinky na nejlehčí převody stoupáme spirálovitě vzhůru. Vítr nefouká, je nám teplo, noční klid ruší jen náš zrychlený dech. Na východě už je načervenalý proužek. Několikrát plašíme na pastvě jeleny a laně: jejich kopýtka bubnují do asfaltu, skáčí přes svodidla a mizí mezi klečí ve tmě. Hlavně musíme být nahoře včas.


4 km    4.45     VRCHOL: průměrnou rychlostí 8,1 km/h zdoláváme nejvyšší horu Hrubého Jeseníku 1491 m vysoký PRADĚD (z německého Altvater). Výše už to v České republice opravdu nejde. A když bychom k tomu připočetli oněch 145m již zmiňované telekomunikační věže, vybudované v letech 1970-80, tak bychom dostali hodnotu přesahující výšku Sněžky (1602m resp. 1636m)! Ač je tady po většinu roku drsné klima (v okolí se lyžuje nejdéle v celé ČR), my zde máme krásných 13°C a bezvětří. Máme ještě chvilku času zajít do věže na WC (zrovna začíná na chvilku drobně pršet) a pak už jsme svědky grandiózního přírodního představení, na které se jen tak nezapomíná. Ani nedutáme, úžasná podívaná, jen po několika minutách vše dokumentujeme a doufáme, že se alespoň nějaký obrázek trochu podaří. Klid rodícího se dne ruší jen vrčení agregátů vysílače a o něco později pekařská dodávka. Bohužel, přivezla jen chleba. Sen o křupavých rohlíčcích musíme snít dál, ale to už bychom chtěli asi příliš! Zakusujeme se do své bagety a maratónce (= sýr).


Už za světla objíždíme 3x vysílač. Naskýtá se nám impozantní kruhový rozhled: Petrovy kameny na dosah, hlavní hřeben Hrubého Jeseníku směrem k Červenohorskému sedlu v mlhavém hávu, shlížíme do Horní nádrže přehrady Dlouhé stráně jako do gigantické vany, atd.


5 km    6.20     pomalu jedeme zpátky: spát nebo snídat? Jsme plní dojmů. Máme dobrý pocit: stálo to za to! Byl to opravdový vrchol naší cesty!


9 km    6.30     jsme opět v Base Campu, v „naší“ chatce (1310m). Zalézáme do spacáků a poleháváme. Ale copak to jde, zrovna teď - po takovém zážitku, zavřít oči a spát? A tak balíme celtu, kterou na noc vždy přikrýváme kola, vaříme čaj z Vladimírova pramene. Z vařící vody unikají bublinky, instantní čaj při rozpouštění šumí. Jirka při tom vaření vypadá jak šarlatán či alchymista krále Rudolfa II. Konzumujeme krnovské buchty, fotíme se s „naší chatou“ – pohoda. Mezitím na střeše sousedního hotelu Figura „frčí“ kamera televizního monitoringu počasí na horách (.......................). Máme pokušení být v televizi. Až později se dozvídáme, že by nás naše starostlivé manželky měly možnost vidět v přímém přenosu. Obě tou dobou seděly u televize v obavě, že nám, stejně jako v Náchodě, prší!. Tady je však polojasno a teplota 16°C. Balíme, ranní hygienu provádíme v hotelu. Naschle, bylo to tu fajn!


            8.36     odjezd, dnes již po druhé, ale teď „v plné zbroji“!


12 km  8.55     rozcestí pod Pradědem (Ø 11,1 km/h): jsme znovu téměř na vrcholu (1400m), tentokrát však odbočujeme dolů vlevo. Jsme v Národní přírodní rezervaci Praděd (2031 ha). Kolem nás jsou chráněna unikátní alpínská společenstva, o něco níže budeme projíždět pralesovitými porosty. Pozorujeme také významné geomorfologické jevy: ledovcové kary Malé a Velké kotliny, svědecké skály, kamenné proudy a moře, polygonální půdy...


14 km  9.05     chata Švýcárna (1315m), zde na dlouho končí asfalt


16 km  9.20     Kamzík (1190m), stále sjíždíme po rozbité cestě, vlevo pozorujeme unikátní přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé Stráně, která byla dokončena v r.1996 nad údolím Divoké Desné. Dolní nádrž je v nadmořské výšce 780m, horní ve výšce 1348m je nejvýše položeným (byť umělým) jezerem u nás. Při stavbě této nádrže v podobě gigantické vany byl o 3m seříznut vrchol hory a ve skále vyhloubena jáma, jejíž stěny jsou vysoké 60m. Zastavuji a fotím, i když viditelnost zdaleka není ideální.


18 km  9.30     chata Petrovka (1044m): zajeli jsme! Ani ne tak daleko, jako dolů. Po modré značené cyklotrase strkáme kola vzhůru a nabíráme ztracenou výšku.


20 km  9.50     Skalní tabule (1110m): je to tu na „horáka“, nějaký dobrák nechal cestu „vylepšit“ hrubým štěrkem! Jedeme s maximální opatrností a snažíme se kola co nejvíce šetřit.


23 km  10.15   ČERVENOHORSKÉ SEDLO (1013m) (Ø12,1 km/h, t: 1.53, max. 56 km/h, 1.892 km): známý lyžařský areál v sedle, které odděluje Pradědskou hornatinu od Keprnické hornatiny. Do sedla v mnoha serpentinách vede frekventovaná a v zimě jen obtížně udržovaná silnice ze Šumperka do Jeseníku. Čeká nás tu další neplánované, a o to krásnější, setkání. Kamarádky Adéla, Pavla, Petra a Lucka – mé bývalé studentky, dnes vysokoškolačky – jsou první den na dámském výletu. Právě zde odpočívají po náročném výstupu v „plné polní“ do sedla z Koutů nad Desnou, kam přijely vlakem. Kávička z automatu a čerstvá bábovka od děvčat (vlastně od jejich babičky) – takové pozvání se neodmítá. Vyprávíme zážitky. Moc dobře, protože nad Jeseníkem, kam máme odtud namířeno, se mezitím přehnala pořádná bouřka. Loučíme se a přejeme děvčatům na Pradědu alespoň tak dobré počasí, jaké se poštěstilo nám.


            10.45   odjíždíme po silnici č.44 ze sedla, opět máme kliku, jedeme za bouřkou, ještě že jsme natrefili na holky, pěkně tu muselo „lejt“! A opačně bych to stoupání také nechtěl jet. Klesání se mírní až v Bělé pod Pradědem.


40 km  11.20   JESENÍK (450m!)(Ø 16,2 km/h, t: 2.22hod): naše nejmladší okresní město (zvláště poznávací značky ve tvaru JEB jsou přinejmenším nezvyklé) na soutoku Bělé a Staříče je proslulé blízkými lázněmi a místním rodákemVincencem Priessnitzem (1799-1851), zakladatelem vodoléčby. My si tu pod obřími slunečníky, z nichž ještě stéká dešťová voda, dáváme nudlovou polévku s pečivem. Nutno říci, že jednoznačně nejhorší za celou naši cestu). I proto se nezdržujeme a v 11.40  už za polojasného počasí odjíždíme po silnici č.369 (= cyklotrasa č.53) do Lipové – lázní a dál stoupáme do dalšího sedla, tentokrát Ramzovského


52 km  12.40 RAMZOVÁ (760m) – sedlo (Ø 16,1 km/h, t: 3.13 hod): překonáváme sedlo, které je zároveň historickou hranicí Moravy a Slezska i hlavním evropským rozvodím. Hned vedle silnice je železniční trať se zastávkou, která se honosí označením „nejvýše položená rychlíková stanice v ČR“. Sedlo také odděluje Rychlebské hory (Smrk 1125m) od Hrubého Jeseníku, kam odtud vede ve dvou úsecích sedačková lanovka na Šerák (1351). My si dáváme v blízkém penzionu Kaťuša kávu s kolou. Vždyť už jsme doma – skoro. V 13.15 se jedeme podívat, jak funguje místní novinka: horské minikáry. Nahoru vás vytáhnou normálním vlekem „pomičkou“, dolu se pak spouštíte serpentinami vydlážděnými zámkovou dlažbou. Cena potvrzuje, že majitelé této atrakce chtějí rychle vydělávat. Nejedná se totiž o levný „špás“ (1 jízda 50,-Kč, 2 jízdy 80,-Kč....10 jízd 300,-Kč)!. Nic pro nás. Chvíli se díváme a svačíme (rohlík se sýrem, bagetu s paštikou).


            13.35   odjíždíme do Ostružné. Připadáme si jako u nás na Novém Hrádku. Mají tu totiž 6 větrných elektráren a světe div se, všechny se bezhlučně točí! A mají proč. Vítr fouká jedna radost, ale k naší smůle zrovna v protisměru. A tak, ačkoliv jedeme z kopce podél říčky Branné a u kávičky jsme si plánovali jak se hezky zadarmo povezeme, musíme stále šlapat – a to tak, že naplno! Jindřichov.


72 km 14.20   Hanušovice (Ø 17,9 km/h, t: 4.00): důležitá železniční křižovatka na řece Moravě, stopy po posledních povodních jsou už téměř napraveny, ale stále dobře patrné. To ještě netušíme, jaká hrůza za týden postihne naši zemi!


            My však teď jedeme proti proudu řeky Moravy po silnici č.312, kopírujeme její tok a souběžně vedenou železniční trať. Brzdí nás nejenom neustálé stoupání, ale především nárazový vítr.


80 km  14.50   Malá Morava: stále proti větru i proti toku řeky. Ještě že se nám po pravé ruce otvírá pohled na zalesněný masív Králického Sněžníku se stejnojmenným vrcholem (1423m). Jeho svahy patří ke 3 úmořím a zde, několik desítek metrů pod vrcholem, pramení největší moravská řeka, kolem níž se dostáváme do Červeného potoka.


82 km  15.00   Červený potok, okres Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj (Ø 17,8 km/h, t: 4.33): opouštíme „řeku“ Moravu.  Je to pouze říčka (nebo spíše potok), ačkoliv se blízká obec jmenuje Velká Morava. Jak je to dlouho, co jsme přejeli po pontonovém mostu její široký tok z Rakouska na Slovensko? Ten rozdíl, ten průtok... Překonáváme hlavní evropské rozvodí, tzn. z úmoří Černého moře se dostáváme do našeho úmoří Severního moře. Další neklamné znamení, že se neodvratně k domovu.


            Před Králíky, které máme ze sedla jak na dlani (i s blízkou poutní cestou šplhající na Mariánský kopec k rozsáhlému areálu kláštera), odbočujeme vpravo k železniční trati. Přes Prostřední a Dolní Lipku tak objíždíme po značené cyklotrase město.


97 km  15.45   Lichkov: protivítr neustává a ubírá další síly. Není to po dvou zkrácených nocích bůh ví co, chce se mi spát. Představoval jsem průjezd těmito místy v daleko růžovějších barvách!


100km 15.55   Mladkov (Ø 18,5 km/h, t: 5.23): děláme krátkou „čůr pauzu“, čeká nás náročné stoupání k turistickému přechodu Petrovičky / Kamienczyk a ještě kousek výš k pevnosti Adam. Jede se překvapivě dobře, změnili jsme totiž „kurz“ a jsme „za větrem“. Volá Jitka, udáváme svoji polohu. Naše starostlivá děvčata nám jedou naproti, jsou právě v Rychnově nad Kněžnou na nákupu proviantu. Jsme srozuměni, že dnes budeme nocovat s manželkami u vodní nádrže Pastviny a využijeme azylu chaty rodiny Brandejsových.


104km 16.30   jsme nahoře (Ø 18,0 km/h, t: 5.45 hod, celkem 1973 km), nádherný výhled na Orlické hory i do Kladské brány je nám odměnou.


106km 16.35   České Petrovice: čeká nás už jen „triumfální“ sjezd dolů k Divoké Orlici.        


111km 16.50   KLÁŠTEREC nad Orlicí (Ø 18,4 km/h, t: 6.03 hod): zažíváme příjemný pocit. Po 1980 km jsme jen kousíček od setkání s našimi drahými polovičkami. Občas zapochybovali o našich schopnostech, prý už máme svá léta a máme to nechat mladším. O to větší je naše zadostiučinění. Abychom si ten pocit déle užili, stavujeme se v místní restauraci u mostu a na oslavu si poroučíme 10° Holbu  (Hanušovické pivo) a slané preclíky. Už trochu bilancujeme a připomínáme si společné zážitky. A jaké asi bude přivítání po 17-ti dnech?


            17.29   odjezd k vodní nádrži Pastviny.


112km 17.35   PASTVINY, chata rodiny Brandejsových na perfektním místě s výhledem na nádrž (Ø 18,2 km/h, t: 6.09 hod, max.61 km/h, celkem 1981 km): uvítání je opravdu bouřlivé, spontánní: pusy od manželek, bouchání šampaňského, přípitek, focení, vyprávění (překřikujeme se navzájem, vzrušeně gestikulujeme). Rádi bychom vše co nejlépe a nejvýstižněji vylíčili. Ale copak to jde? Poprvé se přesvědčujeme, že nejlepší zkušenost je zkušenost vlastní, osobní, prožitá se vším všudy na vlastní kůži! Sprcha, i když studená, a následné převlékání „do čistého z domova od maminek“ nás trochu vrací do reality. Dnes budeme po 16-ti nocích spát jinak, a to tak, že s manželkami. Já s Jitkou ve stanu, Jirka se Zdenou v obytném autě. Sedíme v kruhu kolem ohniště, slunce už zašlo za obzor, opékáme vuřty, grilujeme klobásy a je nám moc dobře. Vychutnáváme si až dojemnou starostlivost a péči všech přítomných. Dík patří i Kamilovi a Barče. Dnes je o nás opravdu všestranně postaráno. Zákonitě na nás brzy padá únava. Z té nás na chvíli vytrhává zvědavá liška. Ano, opravdu, jako fata morgana se ve svitu ohně zaleskly oči a zjevila silueta zvědavé Bystroušky...


            23.00   dnes spím také ve stanu, ale s maminou a na měkkém – na vrstvě jehličí. Byl to vskutku dlouhý den, od slunka do slunka, ale krásný!