5.den   středa 24.7.


KRUŠNÝ DEN ANEB V KRUŠNÝCH HORÁCH JE KRUŠNO


 


            6.45 budíček, počasí se rychle kazí a než stihneme sbalit stan, už drobně mží, kdybychom se nepoflakovali, stihli bychom to za sucha, ale copak se dalo odmítnout pozvání Franty Truntschky na ranní kávu pod pergolu na jeho zahradě?!


Naštěstí ranní přeháňka neměla dlouhého trvání, je však souvisle zataženo nízkou oblačností a je citelná zima, oblékám proto dlouhé „čapáky“, už v noci jsem každé otočení cítil, musím si to přiznat: bolí mě kolena a mám obavy, jak to dnes půjde.


8.15 foto s Frantou, přání všeho dobrého (nám na cestu, Františkovi na úspěšnou montáž bojleru a pěknou dovolenou: snad bude jeho paní spokojena) a odjezd.


1 km    Olbernhau: hraniční přechod pro pěší a cykloturisty – chceme jet po saském břehu Načetínského potoka, protože na naší straně neexistuje vůbec žádná cesta! Silnice je perfektní, nedávno dokončená, co však stojí za pendrek jsou moje kolena. Jakmile začneme stoupat, projede mi levým kolenem ukrutná bolest, zpomaluji, jedu krokem a znovu: jako kdyby mě někdo píchnul jehlami přímo mezi kosti, musím zastavit, zkouším to rozejít chůzí vedle kola, cítím obavy Jirky, beznaděj umocňuje fakt, že vím, že dnes to bude prakticky stále do kopce, 200m chůze by mělo stačit a znovu zkouším jet, vše se ale opakuje: bolest mi vhání slzy do očí, proboha, to snad ne, to musím nějak zvládnout! Rychle přemýšlím a vzpomínám co jsme se na VŠ učili v anatomii o stavbě kolena, pojedu jako na sudu, umiňuji si, nohy do ó, změním posez, kašlu na styl, hlavně když to půjde a jít to musí! A ….ono to opravdu pomaloučku, polehoučku jde, jen nic neuspěchat a jak se nohy dostávají do provozní teploty, mohu postupně zrychlovat a opatrně dávat kolena blíž k sobě. Tu bolest už bych nikdy nechtěl zažít a nikomu bych ji nepřál! Za Rothenthalem opět začíná pršet, oblékáme nepromokavé bundy a pokračujeme (teď, když jsem se rozjel, nemohu zastavit a ztuhnout)!


13 km  Rübenau: jak milé městečko v horách – už neprší a dokonce vysvitlo sluníčko, levé koleno nepíchá, název připomíná domov – našeho sponzora Rubenu a na okolních pastvinách stáda bílých krav střežených bejky pozoruhodných rozměrů: konečně mám „slunce v duši“ a tak mi vůbec nevadí neustálé stoupání až do Reitzenhainu, důležité je, že mohu jet, že jedu, že jedeme, že to Jirkovi a sobě snad nezkazím!


23 km  10.10  Hora Sv. Šebestiána: hraniční přechod (t 1:29, °/ 15,6 km/h), jedeme asi 2km po hlavní na Chomutov a pak odbočujeme vpravo na cyklotrasu  č.23, což je bývalá pohraniční „poplachovka“ vedoucí nahoru a dolů, místy kopírujeme státní hranici: vpravo od asfaltové cesty je Německo. Je zajímavé, že u sousedů vysázeli rozsáhlé porosty kleče kosodřeviny, zatímco na naší straně dominují mezi dalšími dřevinami dosud zakrslé břízy. Připadáme si, jako bychom jeli tajgou  (škoda, že nemohu fotit), následuje prudký sjezd k vodní hladině další přehrady.


35 km 11.20 vodní dílo PŘÍSEČNICE: vybudováno v letech 1970-76, balvanitá hráz 470m dlouhá a 50m vysoká, svačíme pod přístřeškem (chléb, salám, sýr, čaj a čokoládové kaštany), protože opět přichází další přeháňka.


            12.00 odjezd přes hráz, focení, dnes je to takový permanentní apríl, nejen počasím, ale i terénem: ledva vyjedeme nahoru, rovina je za chvíli vystřídána sjezdem (a tak pořád dokola), teď se zrovna serpentinami spouštíme do Vejprt!


45 km  12.45-13.00 VEJPRTY: hledáme slušnou hospodu se slušnými cenami - marně, tak to je největší děs a hrůza, ale šílená, Němci sem chodí přes Polavu (hraniční potok) na oběd (1EU = 28,-Kč!), není kdo by nás obsloužil, Češi asi chodí k Vietnamcům do Asia shopů (ale to jsme se neodvážili) a do Asia marketů s kolotočovou výzdobou a sortimentem všeho druhu, náměstí lemované dříve jistě nádhernými prvorepublikovými domy zeje prázdnotou a vymlácenými okny posprejovaných domů jsou vidět vybydlené a vypálené byty (pokud se to o těch černých, smradlavých doupatech dá vůbec tvrdit). Jedinou zelení je tráva a břízky vyrůstající ze zbytků prorezavělých okapů. Z oken a balkonů paneláků „citlivě“ zakomponovaných do starší výstavby apaticky „čumí do blba“ místní nezaměstnaní, co také mají dělat v tomhle zapadákově! Tak nějak vypadá město v agonii. Na to, že by zde náhodou měli film na diáky, musím rychle zapomenout ( i když to pro klid duše později zkouším). Mezitím, co čekáme v zahrádce před restaurací na pivo a polívku, odpajdávám do blízké lékárny koupit nějaké zázračné mastičky na kolena. „Chtělo by to tři týdny naprostého klidu“ radí mi pan magistr. To se mu lehce řekne, ale mě hůř udělá. Musím s pravdou ven. Má pro mě pochopení, vždyť také jezdí na kole. Prodává mi Ketonal a radí minimálně 3x denně vmasírovat . „A mějte nohy v teple, to víte, jste na horách a je zima“. Přikupuji ještě preventivně Celaskon a protože vrchní stále ještě není v dohledu, neprodleně si pod stolem mažu ubohá kolena, nedbajíc opovržlivých germánských pohledů. Ještě že tu mají krámek s pečivem, dojídáme se a děláme nákup na dva dny (jak prozřetelné)!


            14.25 opouštíme ČR a Vejprty přes přechod pro pěší a cyklo Vejprty-Bärenstein, spíše prcháme z té hrůzy na naší straně, ihned se ocitáme v jiném světě a my si klademe nahlas otázku: „křachlo to na obou stranách na obou březích říčky Polavy ve stejnou dobu, ale ten rozdíl bije do očí, zde je vše zrenovované, čisté, udržované, upravené (až kýčovité), proč to nejde aspoň trochu také u nás, kde skončily finanční dotace, prostředky na obnovu a rozvoj pohraničí? Kam zmizelo nadšení a snaha našich lidí?  Na co čekají?“  (Něco podobného jsem snad naposledy viděl před mnoha lety na Zakarpatské Ukrajině). Raději usilovně šlapeme, koukáme „do země“ na perfektní asfaltový koberec a když už musíme zvednout hlavu, snažíme se hledět pěkně vpravo. Bohužel, ale jak symbolické?!


58 km  15.30 KURORT OBERWIESENTHAL: nádraží úzkorozchodné parní železnice Fichtelbergbahn, před námi je nádherné panorama nejvyšších vrcholů Krušných hor: vpravo německý Fichtelberg (1214m) se stožáry sedačkové lanovky, sjezdovkami a penziony, vlevo český Klínovec (1244m) s vysílačem a s rozhlednou. Jedeme vpravo prudce vzhůru do centra na náměstí (viz foto s poštovním dostavníkem a čtyřspřežím).


            Srovnávat ho s náměstím ve Vejprtech je jako porovnávat starý rezatý kostitřas se závodním speciálem Lance Armstronga. Dál pokračujeme okolo přírodního amfiteátru až ke skokanským můstkům, kde koval formu na olympijská vítězství a zlaté medaile zdejší slavný rodák Jens Weisflog  (však tu má kousek od centra rozsáhlý penzion)! Neztrácíme výšku: vyjíždíme v serpentině na hlavní silnici vedoucí k nám na Boží Dar, leč začíná hustě pršet, leje a leje!


63 km 16.25 dáváme svačinu na odpočívadle pod stříškou kryté dřevěné lavice se stolem (koláčky, rohlíky + nugeta), akorát se sem tak tak vejdeme, sledujeme hustý provoz a litujeme motorkáře (stěrače aut pracují na maximum),  my jsme (zatím) v suchu!


66 km 16.50 – 17.00 stoupáme po mokré silnici asi 3km na hraniční přechod Boží Dar, razítko do pasu, domlouváme se, že i když nejsou a nebudou výhledy, uděláme si malou zajížďku a „když už jsme tady, vyjedeme až na Klínovec“!


70 km 17.30   KLÍNOVEC 1244m n.m. – nejvyšší hora Krušných hor, tvořená svorem, báječný kruhový výhled si musíme jen představovat, všude je mlha a vlhká vlezlá zima, vidět je ztěží na 50m, silueta vysílače se ztrácí kousek nad zemí v oblacích!


My si to však užíváme při focení s koly na sedačce lanovky, která vede na vrchol z Jáchymova. Máme dobrý pocit a dopřáváme si v teple u kamen místní restaurace vrcholový grog (za 32,-Kč). Zasloužíme si ho, vždyť jsme dnes 90% trasy jeli do kopce (Æ  14,8 km/h)! A to je po krušném ranním startu víc než slušné. Hoteliér nás láká k přespání. Což o to, je tu příjemně a za okny počasí, že bys psa nevyhnal, ale  my máme před sebou jiné cíle, než popíjení a bezbřehé klábosení! Jdeme na to!


18.40 sjezd v dešti, mlze a v gejzírech vody odstřikující od kol, máme sice pláštěnky, ale voda se postupně dostává úplně všude, dáváme si pozor, abychom neprojížděli alespoň těmi největšími „lagunami a potoky“, v botách je okamžitě „močál“, na brýlích bychom potřebovali stěrače, prokřehlými prsty s obtížemi dobržďujeme na náměstí nejvýše položené obce v ČR Božího Daru, fotit nemá cenu, odbočujeme vpravo na cyklotrasu č.36 a přes Božídarské rašeliniště okolo Blatenského potoka přes Rýžovnu „mažeme“ co to dá (jedině tak se můžeme trochu zahřát a „zapařit“), déšť postupně slábne… Když už jsme promáchaní, chceme ujet ještě pár kilometrů. Jsme rozhodnuti nocovat v nějakém přístřešku, které postupně míjíme.


85 km  19.40 Pod Blatenským vrchem (1004m), prudký sjezd na náměstí do Horní Blatné


86 km  Horní Blatná, míjíme odbočku a železnici k hraničnímu přechodu Potůčky a stoupáme kolem hájovny do lesa, asi po 1km odbočujeme po trase č.36 na lyžařskou magistrálu pod Zaječí a Hraniční horou, už od Božího Daru vyhlížíme vhodný nocleh (Jirka už musí být v těch svých kraťasech pěkně zmrzlý), no, tady by to snad šlo, pro dnešek toho bylo opravdu dost!


93 km  20.15 „chatka informačního centra“ asi 950m n.m. vpravo od cesty, ve skutečnosti přístřešek 3x1m obedněný pouze ze tří stran, ale zato s bytelnou dřevěnou podlahou a s mapami a čísly tísňového volání na stěnách, voláme domů (Jitka je v pohodě na návštěvě u Stejskalových v Žamberku), převlékáme se do suchého a mezitím vaříme těstoviny s omáčkou, kávu a přikusujeme chléb s olejovkami a na závěr se ještě odměňujme fidorkou, zametáme podlahu smrkovou větví, steleme si a navlečeni do všeho, co máme suché, zalézáme do spacáků a je nám dobře! Jsme v suchu! Sami v opuštěném lese na horském hřbetu. Je tu opravdu „boží“ klid. Chvíli klábosíme. S hlavami k sobě, skryti za maskovanými koly si přejeme „DOBROU“!