8. den  sobota 27.7.


Z ČESKÉHO LESA DO ŠUMAVSKÝCH HVOZDŮ


           


            6.15  Jdu na WC, počasí je pod psa (ale mohlo by být ještě horší), je zataženo nízkou oblačností, drobně, ale o to vytrvaleji prší. Posunujeme budíček a spíme dál. Zhruba v 8.00 se probouzím, jsem ve stanu sám a tak dopisuji deník. Mezitím přichází hodný chlapec Jirka z nákupu (mléko, obří koláč, rohlíky a 2x osvědčené těstoviny). Už neprší a máme vydatnou snídani (Jirka pak běží na záchod 2x, já jen 1x) = perfektní ráno. Ještě doplnit vodu do cyklolahví a dofouknout zadní kola našich dobrých strojů.


            10.05 A můžeme vyrazit, směr Folmava.


3 km    10.20 Česká Kubice: svlékáme se do triček, je sice vlhko, ale teplo!


6 km    10.30 SPÁLENEČEK: zastavujeme a s dovolením majitelů se fotíme u totemu, precizně vyvedeného v akrylátových barvách. Vytesal a vyřezal ho pozorný otec (za vydatné pomoci svého otce – tedy dědy) pro svého malého syna. Oba prý pochází z Pardubic a děda podle svých slov pamatuje slávu pardubického velodromu jako aktivní cyklista - dráhař. Zajímavé setkání s krajany. Škoda, že Čerchov (1041m), nejvyšší horu Českého lesa, si v pozadí musíme jenom představovat! Oblaka jsou příliš nízko. Zatím.


15 km 11.05 VŠERUBY: jako obvykle, i zde je „veletrh“. A protože Všerubským průsmykem končí Český les a začíná Šumava, nemůžu jinak, než opět požádat Jirku o jedno foto mé maličkosti s vlajkami Ferrari, stánky a hory dělící silnicí, která mizí vzadu v Bavorsku v Eschlkamu. Cestou do Nýrska musíme překonat dva výživné kopce, Pomezí a Liščí (575m), po dlouhé době také potkáváme v protisměru jedoucí na těžko naložené cykloturisty. Trochu nás mrzí, že nejen nepřibrzdili, ale ani nám neodpověděli na naše AHÓJ... Jo, asi jsme pro ně nebyli dost nóbl, či co?


23 km 12.00 Prohlížíme si (ze sedla) nové golfové hřiště vpravo od silnice. Zvláště greeny jsou perfektní. Tady by se hajinkalo jako v bavlnce. Ještě několik kilometrů se bavíme představou stanu postaveného vedle jamky!


30 km  12.15 NÝRSKO (ø 18,7 km/h, t: 1.35, max. 61 km/h): naposledy jsem tu byl ještě za svobodna se slečnou Jitkou a jejími rodiči v roce 1981, tedy před jednadvaceti lety, oba mladí 21 let. Na místním koupališti jsem já, špatný plavec, dřel několikrát denně styl znak (kvůli chybějícímu zápočtu). Kdybych měl věřit na číselnou magii, tak se do Nýrska podívám zase až za dalších 21 roků. Snad? To se bude psát letopočet 2023...


            Teď však míříme na oběd do restaurace hned vedle místního podniku Okula, kde se dělají proslulé brýle, my si však dáváme neméně vynikající zelnou polévku s párkem a 2x Gambrinus 10°. Telefonujeme domů, počasí se má lepšit od dnešního odpoledne a pěkné počasí má následovat celý příští týden. Výborně. Konečně se ohřejeme a budou „krásná panoramata“! Šumavu nesmíme uspěchat. Pojedeme proto do Královského hvozdu.


            13.00 odjíždíme po zelené značce proti proudu Úhlavy k přehradě Nýrsko.


35 km 13.25 přejíždíme hráz  vodní nádrže, fotím šumavské kopce s oblaky zrcadlícími  se v hladině (viz diák), má to krásnou atmosféru a už se těšíme „nahoru“. Stoupáme po žluté turistické značce a v několika serpentinách cyklotrasy č.2049 rychle nabíráme výšku (přehrada je rychle pod námi, fotím, je dobré se někdy otočit zpět).


42 km  14.10 rozcestí U Zadních Chalup (731m): začíná se objevovat stále častěji sluníčko, otepluje se a „nikdo na nás nečeká, nikdo nás nehoní“! Máme v plánu jet podél státní hranice po poplachovce č.2049 pod Ostrým pře Stateček až k Černému jezeru. Tam už to známe, ale tady, v Královském hvozdu, jsme oba ještě nikdy nebyli! Najíždíme na fungl nový asfaltový koberec. Z panelu se dozvídáme, že byl položen v červnu až v červenci loňského roku, většinu z 141 tisíce € poskytla organizace Phare, zbytek Lesy Hradec Králové, s.r.o.! Což o to, jede se po ní, ač do prudkého kopce, hned lépe.


46 km  15.00 Lomnice (1015m), křižovatka cest: vpravo nad námi už je určitě dominanta tohoto konce Šumavy Ostrý (1293m). My však krásným sjezdem míříme na Stateček.


51 km 15.20 Stateček pod Ostrým (958m): tady kdysi byla rota našich pohraničníků, končí zde bohužel nejen sjezd, ale také kvalitní „phareovka“. A tak se drkotáme nahoru (a to dost) a dolů a přemýšlíme o efektivnosti vynaložených prostředků. My bláhoví jsme si mysleli, že za tolik eur se krásně povezeme minimálně k Černému jezeru! Konečně.


57 km 16.10 ČERNÉ jezero je největší (18,4 ha), nejhlubší (39,8 m) a na Šumavě nejníže položené (1008m). Jeho název je odvozen od černé barvy vody, vznikající odrazem okolních lesů na hladině. Jeho obvod je 1809m a je součástí přírodní rezervace. Z naučného panelu se dovídáme další zajímavosti: ve IV horách byly vrcholky hor pokryty menšími svahovými ledovci, po jejich ústupu zůstaly ve svorovém  podloží na úbočí Jezerní hory (1343m) mělké pánve – kary. Z Černého jezera vytéká Černý potok do Úhlavy (= úmoří Severního moře), zatímco voda z druhého karu Čertova jezera (10,3 ha) odtéká do Bavorského Regenu (= úmoří Černého moře), učebnicový příklad hlavního evropského rozvodí.


            16.30 odjezd na Špičácké sedlo, cestou míjíme spousty turistů, přejíždíme přes nejdelší železniční tunel v ČR a také přes zmiňované rozvodí.


60 km  16.40 ŠPIČÁCKÉ SEDLO (975m): dáváme si opět zelňačku a přikusujeme chleba z vlastních zásob. Volám Jitce: „mladí“ přijeli domů, ale Klárka má opět angínu! Jirka za rohem objevuje prodejnu, nakupujeme koblihy, mléko... a svačíme.


            17.35 odjezd do Železné Rudy, snadno dosahujeme dnešní maximálku (68 km/h), šlo by to i více, ale proč?


65 km 17.40 – 17.50  Železná Ruda: fotíme charakteristický barokní kostel P.Marie Pomocné na půdorysu šesticípé hvězdy s mohutnou cibulovitou bání krytou šindelem. Největší centrum rekreace v západní části Šumavy kdysi proslulo sklářskou tradicí a dolováním železné rudy, dnes je nechvalně známé vietnamskými spoluobčany a jejich zbožím. Připravili jsme se na nejhorší, čekáme obří trpaslíky i se Sněhurkou po obou stranách ulic, ale jsme docela překvapeni. Trhovci totiž zbohatli a obsadili zděné obchody mimo centrum za tratí nad městem. Jedeme po hlavní E53 více do vnitrozemí.


70 km 18.30   rozcestí: je nádherný, slunečný podvečer, paprsky hřejí do zad a naše těla „hází“ dlouhé stíny, vše je nádherně „zlatavé“ (konečně), volám Péťovi a zkouším fotit nejvyšší horu celé Šumavy Velký Javor (1457m), který nám zůstal za zády v Bavorsku.Odbočujeme vpravo na bývalou poplachovku č.33  (směr Hartmanice), projíždíme dřívějším pohraničním, a tedy násilně vylidněným, pohraničním pásmem. Na Nové Hůrce míjíme odbočku k jezeru Laka, o kousek dál obdivujeme chalupu Báboru – povedenou repliku králováckého dvorce (fotíme).


80 km  19.10  Skelná: měníme kurz na jih přes Křemelnou na Prášily.


Při sjezdu mi naskakuje husí kůže, ale nevím jestli z chladu, nebo z té nádhery kolem dokola, zalité sluncem, protínané našimi dlouhými stíny...    


Je obdivuhodné, jak rychle se šumavská příroda vyrovnala s nedávnou všudypřítomnou vojenskou minulostí: nezasvěcený by ani nepoznal, že právě projíždíme bývalou tankovou střelnicí. Jen kdyby žulové kostky v dláždění mohly vyprávět...Tady okolo to znám. Podvakrát jsem tu byl s rodinou a přáteli na týdenní letní dovolené. Obzvláště vzpomínám na Renatu (moji dceru), jak kousek odtud přeletěla přes řidítka (dodnes má kousky štěrku na památku zarostlé v dlani). A zatímco ona se vzpamatovávala ze šoku a bolesti, my jsme se koupali v ledové vodě Křemelné a kamarád Vláďa kvůli záběrům na kameru riskoval své zdraví (no –spíš mužství, tak to bylo tehdy studené).


86 km  19.35   PRÁŠILY (ø 15,7 km/h, t: 5.30, celkem 904 km) - hospoda u Michala: dnes pivo neskládají jako posledně a tak, ač je hospoda v sobotu večer nacpaná, jsme rychle obslouženi (já párek, Jirka vepřo, knedlo, zelo, oba pivečko Gambrinus 10°).


            20.30 odjíždíme z Prášil na Srní, jedu tu už alespoň po páté, ale nikdy dřív mě nenapadlo, že až sem dojedu výlučně vlastním přičiněním – tedy na kole. Je to báječný pocit, který dodává vnitřní sílu a sebedůvěru. Teď bychom si klidně troufli na „Krále Šumavy“ – maratónský cyklistický závod se startem i cílem v Klatovech (jedeme totiž částečně po jeho trase a tak nás doprovází šipky a nápisy namalované bíle na vozovce). Obdivujeme přírodu a také nové, stylové stavby krásně zapadající do zdejší krajiny jako například Mechovský dvorec před Srním.


97 km  21.10 Srní (856m): šeří se, citelně se ochlazuje, pro jistotu dávám pod elasťáky sáčky na kolena. V zatáčce pod Srním zkoušíme s Jirkou fotit cáry mlhy v pozadí s červánky (jde spíš o test našich foťáků), pokus o umělecké foto se však moc nezdařil, přeci jen už byla příliš velká tma. Stoupáme po trase č.33 na Rokyta, následuje sjezd do údolí Vydry a „šup“ vlevo od silnice do kempu. Je tu dost mokro, tady asi tento týden muselo často pršet. Za svitu baterky vybíráme nakonec místo pro stan hned vedle plotu u silnice. Oba máme „pravidelnou večerní relaci“ s domovem. Petr je u Aleše, Klára marodí a Jitka má minusovou náladu.


102km 21.40 ANTÝGL 950m n.m. (ø 15,8 km/h, t: 6.27, max.68 km/h, celkem 920 km): stavíme stan, už to umíme poslepu, jsme za uplynulý týden pěkně sehraní, vaříme kávu, baštíme rohlíky s paštikou a ke kafíčku přikusujeme tatranky. Sprcha je bohužel studená, ale dá se to se zatajeným dechem zkousnout (raději bych křičel) a hlavně je to třeba, beru si čisté věci na spaní a pořádně se do spacáku navlékám (v noci bude pořádná zima, svítí hvězdy a teploměr už teď ukazoval jenom 10°C)!


23.40 ještě namazat emulzí nohy, mastí kolena a honem do spacáku. Zítra je také den a podle předpovědi má být krásný. „Dobrou noc, Jirko!“