9. den  neděle 28.7.


PŘES ŠUMAVSKÉ MOŘE


 


V noci bylo opravdu chladno, rtuť teploměru na recepci klesla na pouhých 6°C,


6.40 píši deník, o deset minut později mažu bolavé, tentokrát levé, koleno, strojíme se, v 7.00 vylézáme ze stanu, záhy se přesvědčuji, jak je svět (a naše země obzvláště) malý: v noci se nám totiž podařilo postavit stan mezi dvě auta s náchodskou SPZkou! Další milé překvapení hned na úvod dne. Z protilehlého stanu právě vylézá Honza, můj student ze třídy 3.A, s kterou jsem byl před měsícem na školním sportovním kurzu. „Co tu děláte?“ ptáme se téměř současně. Zdravíme se s rodiči a jejich přáteli a chvilku vysvětlujeme, co že to tady podnikáme. Protože jsme ve stínu, stěhujeme postupně všechny věci na druhou stranu ke králováckému dvorci, který slouží jako turistická ubytovna, prodejna a restaurace a sušíme věci u kapličky. Děláme nákup (velká káva, šátečky, rohlíky), snídáme to vše + vlastní nugetu. Dobíjíme „sluneční baterie,“ popíjíme kávičku s mlíkem a pozorujeme stále větší „cvrkot a rojení“ turistů v kempu. Nespěcháme, už suché věci balíme opravdu pomalu.


9.00 konečně vyrážíme i my, nejdříve dolů k mostu, zaskákat si po obřích hrncích a prozkoumat, zda tu náhodou není nějaká opravdická vydra, připomínáme si veleúspěšný film Kolja („a što takoje vydra..?), fotíme. Pak už jen vzhůru proti proudu na Modravu.


5,5km  9.20 Modrava (985m): původně rybářská a dřevařská osada při soutoku Modravského, Filipohuťského a Roklanského potoka. Založení osady podnítila výstavba Vchynicko-tetovského kanálu na plavení dříví. Fotíme se před budovou bývalé Bienertovy továrny na výrobu rezonančního dřeva. Po rychlé prohlídce 16-ti informačních panelů se zajímavostmi o šumavských lesích stoupáme po silnici na Filipovu Huť (8 km, 9.50), dnes rekreační osadu s výhledem na Velký Roklan (1315m), která dostala svůj název po hraběti Filipovi Kinském – majiteli zdejšího panství. Roku 1785 pak zde byla postavena sklářská huť.


13 km  10.10 KVILDA (1065m): jedna z nejvýše položených českých obcí. Je to tu „boží“. Vše čisté, upravené, stylové. Pelargónie v truhlících před okny šindelem pobitých chalup.Směrovky nás lákají k návštěvě pramenů Vltavy 7 km, k Jezerní slati 3 km, na Horskou Kvildu 5,5 km. Ale tam už jsem všude byl. Poblíž kostela navštěvujeme informační centrum Národního parku Šumava. Rozhodně nelitujeme krátkého zdržení, expozice jsou velmi pěkné, názorné, často interaktivní, na vysokém evropském standardu. Zapisujeme se do návštěvní knihy a nešetříme chválou. V 10.30 odjíždíme, ale po 200m zastavujeme u obchodu a nakupujeme čerstvé, křupavé rohlíky. Harrachove styď se!


            10.45 ujíždíme krásným údolím po levém břehu právě zrozené Teplé Vltavy, doslova se těšíme na každou zatáčku. Co ohyb silnice, to nový obrázek. Mohli bychom stále jen zastavovat a  fotit.


21 km 11.00 Chalupská slať (915m): necháváme kola s mnoha dalšími nedělními cykloturisty opřená o hráze a jdeme po 260m dlouhé povalové naučné stezce k největšímu rašelinnému jezírku u nás (1,3 ha). Azurová bezoblačná obloha je jedinečnou kulisou k dokonalým fotografiím.11.20 odjezd do blízké Borové Lady.


22 km Borová Lada (900m), za obcí míjíme veřejné tábořiště Zahrádky, frčíme si to prakticky stále z kopce (ø 19,6 km/h). A jeli bychom určitě rychleji, nebýt příšerně rozbité silnice plné hlubokých děr.


33 km 11.55 HORNÍ VLTAVICE: oběd pod slunečníky (kuřecí játra s bramboráčky a pikantní směsí, 2x pivo Platan 11° Protivín – nemá to chybu!). 12.40 odjezd


39 km 12.50 Lenora: zažívám první krizový okamžik – za železničním přejezdem, zrovna když se mi chtělo spát, fouklo zleva, hodilo mě to ven ze silnice, kde zrovna chyběla krajnice, dvakrát jsem to „ustál“ jízdou po hraně nového asfaltového koberce a potřetí jsem tam v plné rychlosti spadl. Jako na potvoru se mi do cesty připletla díra. Vpravo sráz rovnou k Vltavě. Co jsem mohl dělat. V poslední chvíli se mi podařilo hodit přední kolo zpět na čerstvý asfalt, zadnímu kolu obtíženému mojí maličkostí a brašnami se však hned „nechtělo“ a tak jsem stylem plochodrážníka ještě několik metrů balancoval na pomezí pádu. Výsledek: pořádné leknutí nás obou (Jirka jedoucí těsně za mnou to měl z první řady), naštěstí jen lehce šmajdající zadní kolo a poučení, že pozornosti není nikdy dost a i na přehledném úseku může přijít větrný poryv, který se do brašnami obtěžkaného kola zle opírá...!


44 km  13.00 – 13.10 Soumarský most: ještě tady se při čerstvé vzpomínce na možný „hromadný“ pád oba klepeme, uklidňuje nás pohled na vodáky na Teplé Vltavě ( i když některé rodinné týmy, které právě odráží od břehu, jsou spíše kaskadéry...), fotíme se. Protože se dnes chceme dostat až do Novohradských hor, opouštíme cyklotrasu č.33 a najíždíme na hlavní (a tedy bohužel hodně frekventovanou) silnici č.39 do Volar, Horní Plané, Černé v Pošumaví atd. Příště bych jel po 33 dál na Stožec!


48 km 13.30 projíždíme Volary a spěcháme k Lipnu, bohužel fouká protivítr a silnice rozhodně není „vrstevnicovka“, sluníčko do nás v otevřené krajině pěkně pálí. „Už abychom byli na Lipně, tam si dáme rauchpauzu“.


62 km 14.20 Želnava (ø 19,7 km/h): už jsem docela „vláčný“, maskuji to focením s kostelem a cedulí, Jirka ani neprotestuje (asi je na tom obdobně).


70 km 14.55 Horní Planá: máme za sebou další prudké výšvihy na rozpáleném asfaltu.        


75 km 15.10 HŮRKA (ø 19,7 km/h, t: 3.48 hod, celkem 995 km): od Horní Plané jedeme po cyklostezce vedoucí souběžně se silnicí a vyhlížíme místo na nedělní odpolední kávu, tady by to snad šlo: stará usedlost s velikou terasou a výhledem na Lipno, uvnitř určitě za nemalý peníz moderně zrekonstruovaná, raději však budeme na terase relaxovat (dáváme si vídeňskou kávu, malé pivečko 10° G, siestu a k tomu pročítáme noviny), vzpomínáme na vojnu (zvláště Jirka – chce navštívit svou rotu pohraničníků u Nových Hradů), aniž jsme oka zamhouřili, krásně jsme si za tu hodinku orazili. Ještě namazat řetězy (už jsou pěkně zadělané včetně kladek), budeme je muset co nejdříve pořádně vyčistit! 16.30 odjezd přes hráz do Černé v Pošumaví, tady najíždíme na vskutku krásně vedenou cyklotrasu – naši známou třiatřicítku a už očkem pokukujeme po narůstající cifře celkově ujetých kilometrů ...


80 km 17.10 ve stoupání nad Černou v Pošumaví (t: 4.06) dosahujeme  celkových 1000 km a začínáme dle komputerů od nuly. Fotíme se 2x samospouští s Lipnem a Plechým (1378m) v pozadí. Plácneme si a jedeme dál, pocit úspěchu nám vlil do nohou novou energii.


96 km 18.10 FRYMBURK (t: 4.56): zajíždíme do centra nádherného městečka na ostrohu na levém břehu Lipenské přehrady, za které by se nemuseli stydět ani v sousedním „přešlechtěném“ Rakousku, jsme hnedle u přívozu, protože část města mimo zrekonstruované historické náměstí byla zaplavena vzdutím přehrady. Bohužel před chvíli loď odjela (jezdí v každou celou hodinu) a tak svačíme (mléko, rohlíky, paštika, salám). Najednou tu je přívoz, známá paní přívoznice a hlavně potřebný počet klientů (vesměs Holanďanů) pro mimořádnou jízdu.


            18.30 Za 2x 25,-Kč v chvatu přeplouváme na pravý břeh do Frýdavy, dojídáme už na druhé straně (přitom si prohlížíme rezidenci s tenisovým kurtem, jachtou, molem, bazénem,...), fotím, Jirka jede zcela výjimečně napřed, dojíždím ho v Přední Výtoni.


99 km 19.00 Přední Výtoň: jediná ves s obecním úřadem na pravém břehu Lipenské přehrady, my obdivujeme rozsáhlý rekreační a sportovní areál a valíme to dál.


105km 19.10 Lipno nad Vltavou – přehradní hráz (ø 19,4 km/h): nádrž byla postavena v letech 1953 až 1960 (tedy zrovna v letech našeho narození), hráz je 296m dlouhá, její koruna je v nadmořské výšce 729m, podzemní štolou 200m dlouhou raženou v žulovém masívu je voda z přehrady vedena na dvě Francisovy turbíny  (2 x 60 MW), provoz je plně automatizovaný. Protože se jedná o špičkovou hydroelektrárnu, je čerpána voda v době přebytku energie v síti (nejčastěji v noci) 3,6 km dlouhým tunelem z nádrže Lipno II u Vyššího Brodu vzhůru do „jedničky“. Přehradní přepady jsou suché jako trn a balvanitého řečiště Vltavy pod přehradou by si vodáci také neužili – zatím...!


My uháníme přes Loučovice ( Jihočeské papírny + nový trávník fotbalového stadionu), kolem Čertovy stěny nad Čertovými proudy (národní přírodní rezervace kvádrově rozpukaných žulových skal vytvářejících rozsáhlá suťoviska a kamenná moře nad řečištěm Vltavy s tzv. obřími hrnci) do Vyššího Brodu.


114km 19.35 Vyšší Brod: míjíme cisterciácký klášter – národní kulturní památku založenou v r.1259 – i odbočku na jen 4 km vzdálený hraniční přechod Studánky, odkud už je to jen kousek k Hraničnímu potoku. Ten, věren svému názvu, odděluje nejjižnější místo České republiky (48°33´ S š) od Rakouska. Bohužel, pokud je nám známo, nevede sem žádná cesta. Nic pro nás! My si ještě další 4 km až po odbočku k Českému Krumlovu užíváme rychlé a snadné jízdy podél Vltavy, tj. stále z kopce ( ø 20,1 km/h).


118km 19.50 stoupáme na Dolní Dvořiště.


120km 20.05 zastávka u železničního přejezdu, potřebujeme „na malou“: nechtěně jsme svědky obchodu s „bílým masem“. Ano, úmyslně to dávám do uvozovek, protože spíše je to masíčko snědší, přičmoudlé. Než vykonáme potřebu, je jedna sociální pracovnice odvezena k výkonu služeb autem s rakouskou poznávací značkou. V patách je jim však pasák, který ihned odkudsi přiváží na pastvu ke svodidlu další všeho schopnou „krasavici“. I náš palouček by mohl vyprávět o čilé sexuální aktivitě, všude kolem jsou na zválené trávě použité prezervativy. Tak tady si dnes náš stan rozhodně stavět nebudeme! Když cestou k Dolnímu Dvořišti potkáváme ještě pár takových spoře oděných vyzývavých „stopařek“, víme jediné: musíme se dostat kousek dál od frekventovaných cest více do vnitrozemí. Usilovně šlapeme do pedálů a obáváme se případného defektu našich kol ...Ač se slunko kloní k obzoru, je stále tepleji.


128km 20.30 DOLNÍ DVOŘIŠTĚ (ø 20,1 km/h, t: 6.21): od přechodu D.D./Wullowitz míříme na obecní náves, kde si v restauraci dáváme polévku s rohlíkem (jak jinak, mají zase zelnou), koukáme do mapy a k dnešnímu noclehu vybíráme Malonty.


            20.55 odjezd, stmívá se, Jirka volá Zdeně.


            Rychnov nad Malší, Bukovsko a konečně za úplné tmy Malonty!


140km 21.50 MALONTY: projíždíme vsí (patrně střediskovou) vzhůru, žádná hospoda už není v nedělní večer otevřená, je tu mrtvo! Zklamaně stojíme na návsi před poslední místní restaurací – opět je zavřeno. Než se stihneme s Jirkou domluvit, co budeme dělat dál, ozve se odkudsi zpoza plotu: „kluci, nehledáte ubytování, nechcete spát u mě na zahradě, mám tam postavené teepee...?“ To snad není možné, máme mi to ale kliku. Není o čem váhat. No jasně, bude nám potěšením. A už nás náš zachránce vede na kole na zahradu za svým domem. Opravdu, proti obloze poseté hvězdami se rýsuje kužel nefalšovaného indiánského stanu. Uprostřed je ohniště, dříví přichystané, Pavel nám přináší konev pitné vody a jede nám ještě ukázat místní koupaliště. Hezčí nedělní večer jsme si nemohli představit ani ve snu. S nadšením vše sděluji ženě při pravidelné večerní „relaci“. Při měsíčku pod hvězdnou klenbou se dva nazí cestovatelé ráchají jak malí kluci. Myjeme si navzájem záda, přepíráme na schůdcích „spoďáry“, trička, moiru... Ohromná legrace a pohoda. V teepee pak parkujeme naše „mustangy“, vaříme těstoviny a kávičku a vrchol všeho nastává, když Jirka rozdělává oheň. Vše ještě dokumentujeme našimi přístroji. Kvůli takovým zážitkům jsme přeci vyráželi na naše putování! Ani trochu nelitujeme té trochy nepohodlí a námahy.


24.00 v příjemně vyhřátém stanu za mihotavého světla hasnoucího ohniště si přejeme navzájem dobrou noc a sladké sny (a obojí se jistě ne náhodou naplnilo).


ø 19,4 km/h, t: 7.15, max.56 km/h, celkem 1061 km